profil filmu na ČSFD
1) Na začátku je divákům představen hrdina filmu - Kandži Watanabe, šéf Oddělení veřejných služeb. „Není ničím zajímavý. Vlastně jen proplouvá životem.“ Tento stav „chodící mrtvoly“ u něj trvá už dvacet let. Jak se do něj asi dostal? A co já? Žiji, anebo se nechávám žít?
2) Pan Watanabe tuší, že má rakovinu, ale v nemocnici mu pravdivou diagnózu nesdělí. Přál bych si v podobné situaci svůj zdravotní stav znát, anebo bych byl raději klamán? Proč si dnes tolik lidí přeje zemřít rychle a nečekaně, zatímco naši předkové se k Bohu modlili: „Uchraň nás od smrti náhlé“? Mohl by pan Watanabe před smrtí vykonat své dílo, kdyby se včas nedozvěděl o pravé povaze své nemoci?
3) Jakou útěchu nachází pan Watanabe trpící smrtelnou chorobou v rodině, v práci, ve svém majetku a postavení?
4) Pan Watanabe se svěřuje spisovateli v nočním baru, že původně chtěl s vědomím nemoci svůj život rychle skoncovat. Vzápětí však dodává: „Teď nemůžu umřít - vždyť ani nevím, pro co jsem vlastně žil.“ Pro co nebo pro koho žiji já? Obstál by tento cíl tváří v tvář umírání?
5) Spisovatel říká panu Watanabemu: „Ta rakovina vám otevřela oči. Někteří neprohlédnou nikdy.“ Co tím asi myslel?
6) Hrdina filmu našetřil spoustu peněz a teď, když je má, neví, proč je má, ani jak je užít. Spisovatel mu pomůže a jako „milosrdný Mefistofeles“ se mu stane průvodcem po požitcích nočního města. Nalezne hrdina v ochutnávce života podle hesla carpe diem (spíše vlastně: carpe noctem) útěchu? Kdybych měl před sebou pár posledních měsíců života a na účtu spoustu peněz, snažil bych se je utratit a zbývající čas si užít?
7) Pan Watanabe potká svou mladou podřízenou, která chce z úřadu odejít, protože ji tamní práce nenaplňuje. Mluví s ním – na japonské poměry – s odzbrojující otevřeností: „Vydržel jste tam pracovat 30 let - z toho mám husí kůži.“ On se zamyslí: „I když se budu hodně snažit, nevzpomenu si z těch 30 let na nic konkrétního - jen na spoustu práce a nudy.“ Čím jsem já naplnil poslední roky svého života?
8) Pan Watanabe je uchvácen dívčinou bezprostředností, energií a v její vyhledávané společnosti sám ožívá. Mohla být útěcha z tohoto pozdního romantického vzplanutí dostatečnou odpovědí na jeho situaci?
9) Hrdina se dozví, že mu v práci přezdívají „mumie“. Sám přitaká, že se něčím takovým stal. Prý se však namáhal proto, aby zajistil dobrý život synovi. Dívka však namítá: „Třeba vás nežádal, abyste se pro něj tolik dřel.“ Nebyl by udělal lépe, kdyby synovi raději věnoval více času, kdyby s ním byl v těžkých okamžicích (srv. scénu z nemocnice před operací slepého střeva)? Nechybuji i já často tím, že sloužím druhým způsobem, jaký po mně nechtějí, namísto toho, abych byl pozorný k jejich skutečným potřebám? Nejsem jako Marta, která běhá a pracuje i tehdy, když by raději měla sedět u Ježíšových nohou ? (srv. Lk 10,38 nn.)
10) Pro syna je pan Watanabe především praktickou přítěží a také zdrojem potenciálního příjmu z dědictví. Nevnímám i já své blízké z hlediska vlastních cílů? Záleží mi na jejich dobru? Nepoužívám je jako prostředek v rámci vlastních plánů?
11) Pan Watanabe říká v posledním rozhovoru s dívkou: „Já vlastně sám sebe ani pořádně neznám. A už brzo zemřu.“ Dělám něco pro to, abych si podobnou otázku nemusel položit teprve v nejzazších okamžicích života? Ptám se, kdo jsem a proč žiji? Anebo na to kvůli „praktickým věcem“ nemám čas?
12) Pan Watanabe uchvácen jejím elánem dívku žádá: „Naučte mě být jako vy.“ Ona chvilku vypráví o své práci v továrně na hračky a on po jejích slovech najednou prozře. Co za proměnu se v něm v tu chvíli odehrálo?
13) „Pokud máte cíl, zdoláte každou překážku,“ říká pan Watanabe po svém přerodu. Jeho slova se podobají Nietzscheho výroku: „Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese i každé jak.“ Souhlasím?
14) Děj se posune o pět měsíců vpřed. Pan Watanabe příběhu právě zemřel. Koná se smuteční slavnost a v hovoru se teprve postupně odkrývá celý rozsah hrdinova předsmrtného díla. Zástupce starosty chce zásluhy za postavení hřiště připsat sobě. Co všechno však svědčí proti němu?
15) „Jeho odhodlání občas hraničilo s fanatismem,“ říká jeden z úředníků o proměněném panu Watanabem během smuteční hostiny. Hrdina se na cestě za postavením hřiště nenechal ničím odradit: opakovaně klepal na dveře a stál a čekal. Ohlížel se přitom na to, jak vypadá před lidmi, zdali se neztrapní? Nepřekážejí mi někdy falešné ohledy na mínění druhých v tom, abych konal to, co jsem poznal jako správné?
16) Jeden z hostů smuteční slavnosti však zároveň o panu Watanabem říká: „Překvapovalo mě, jak byl uctivý i k podřadným úředníčkům, jako jsem já.“ Jsem schopen jít za správným cílem, aniž bych druhé vnímal jen jako překážky či prostředky k jeho dosažení?
17) Hrdina je během svých posledních měsíců fyzicky zesláblý, chodí shrbeně, s druhými jedná s prosebnou uctivostí... a přece ve svém úsilí o postavení hřiště nepůsobí jako slaboch? Proč ne? V čem se projevuje jeho odvaha a síla?
18) Rozhovor pana Watanabeho s kolegou během nekonečného obíhání úřadů. Kolega, poté co jsou vyhozeni z kanceláře, prohlásí: „To už přestává všechno. Chodíme sem už dva týdny. Mohli by nám aspoň říct, jestli nám ty peníze dají nebo ne. Vás to jejich chování neuráží?“ Pan Watanabe: „Ne, nemohu se zlobit na každého. Na to jednoduše nemám čas.“
19) Hosté nakonec dospějí k závěru, že pan Watanabe musel o své nemoci vědět, a jeho vnitřní proměna je jim náhle pochopitelná. „To vysvětluje vše. Každý z nás by se zachoval stejně,“ dušují se. Opravdu? Člověk má přirozený sklon ztotožňovat se spíše s hrdiny než s padouchy (třeba i při sledování filmů a četbě knih). Tento úkon představivosti však nemá nic společného s realitou. Jsem si vědom, jak za svým ideálem zaostávám a přitom za ním jdu, anebo se s ním naopak falešně ztotožňuji a přitom se duchovně nehnu z místa?
20) Hosté se shodují na tom, že jeden úředník v soukolí kafkovského byrokratického aparátu nic nezmůže. Alespoň dosud se mohli takto vymlouvat, dokud jim pan Watanabe neukázal opak. Jak přistupuji ke své práci já? Lenivě? Rezignovaně? Znuděně? S touhou po jiném zaměstnání nebo alespoň po konci pracovní doby? Anebo se snažím i uprostřed každodenních úkolů sloužit (ochotou, vlídností, citlivostí pro potřeby druhých, energií a tvořivostí...)? Něco takového je možné i na tom nejnudnějším „Úřadě pro obecné záležitosti.“ Vnímám práci jako poslání, jako způsob, jak shůry svěřený čas proměnit ve službu druhým (dívka z továrny na hračky, bývalá kolegyně pana Watanabeho, to dovedla), anebo spíše jako nutné zlo, jako újmu na čase, který je jen můj, který mi patří?
21) Policista svědčí o posledních hodinách pana Watanabeho, jehož viděl sedět na houpačce uprostřed právě dostavěného dětského hřiště: „Vypadal tak spokojeně. Jeho hlas se mi doslova vryl do srdce [zpíval si píseň ´Život je krátký´].“ Zeptejme se znovu: je lepší zemřít náhle, anebo jako pan Watanabe?
22) Úředníci se v závěru hostiny dohodnou, že budou dřít stejně jako pan Watanabe. Jak to dopadne s jejich předsevzetím? Jak to dopadá s mými?
23) Bylo by tragédií, kdyby hrdina plán na postavení hřiště už nestačil prosadit? Byl důležitější výsledek jeho činnosti, to, že po sobě něco zanechal, anebo proměna v jeho duši?
24) Jak hrdinovo obrácení vnímat z křesťanského hlediska? V čem bylo posunem oproti jeho předchozímu životu? Co této ´konverzi´ případně scházelo? Byla dostatečnou odpovědí na hrůzu smrti?
2) Pan Watanabe tuší, že má rakovinu, ale v nemocnici mu pravdivou diagnózu nesdělí. Přál bych si v podobné situaci svůj zdravotní stav znát, anebo bych byl raději klamán? Proč si dnes tolik lidí přeje zemřít rychle a nečekaně, zatímco naši předkové se k Bohu modlili: „Uchraň nás od smrti náhlé“? Mohl by pan Watanabe před smrtí vykonat své dílo, kdyby se včas nedozvěděl o pravé povaze své nemoci?
3) Jakou útěchu nachází pan Watanabe trpící smrtelnou chorobou v rodině, v práci, ve svém majetku a postavení?
4) Pan Watanabe se svěřuje spisovateli v nočním baru, že původně chtěl s vědomím nemoci svůj život rychle skoncovat. Vzápětí však dodává: „Teď nemůžu umřít - vždyť ani nevím, pro co jsem vlastně žil.“ Pro co nebo pro koho žiji já? Obstál by tento cíl tváří v tvář umírání?
5) Spisovatel říká panu Watanabemu: „Ta rakovina vám otevřela oči. Někteří neprohlédnou nikdy.“ Co tím asi myslel?
6) Hrdina filmu našetřil spoustu peněz a teď, když je má, neví, proč je má, ani jak je užít. Spisovatel mu pomůže a jako „milosrdný Mefistofeles“ se mu stane průvodcem po požitcích nočního města. Nalezne hrdina v ochutnávce života podle hesla carpe diem (spíše vlastně: carpe noctem) útěchu? Kdybych měl před sebou pár posledních měsíců života a na účtu spoustu peněz, snažil bych se je utratit a zbývající čas si užít?
7) Pan Watanabe potká svou mladou podřízenou, která chce z úřadu odejít, protože ji tamní práce nenaplňuje. Mluví s ním – na japonské poměry – s odzbrojující otevřeností: „Vydržel jste tam pracovat 30 let - z toho mám husí kůži.“ On se zamyslí: „I když se budu hodně snažit, nevzpomenu si z těch 30 let na nic konkrétního - jen na spoustu práce a nudy.“ Čím jsem já naplnil poslední roky svého života?
8) Pan Watanabe je uchvácen dívčinou bezprostředností, energií a v její vyhledávané společnosti sám ožívá. Mohla být útěcha z tohoto pozdního romantického vzplanutí dostatečnou odpovědí na jeho situaci?
9) Hrdina se dozví, že mu v práci přezdívají „mumie“. Sám přitaká, že se něčím takovým stal. Prý se však namáhal proto, aby zajistil dobrý život synovi. Dívka však namítá: „Třeba vás nežádal, abyste se pro něj tolik dřel.“ Nebyl by udělal lépe, kdyby synovi raději věnoval více času, kdyby s ním byl v těžkých okamžicích (srv. scénu z nemocnice před operací slepého střeva)? Nechybuji i já často tím, že sloužím druhým způsobem, jaký po mně nechtějí, namísto toho, abych byl pozorný k jejich skutečným potřebám? Nejsem jako Marta, která běhá a pracuje i tehdy, když by raději měla sedět u Ježíšových nohou ? (srv. Lk 10,38 nn.)
10) Pro syna je pan Watanabe především praktickou přítěží a také zdrojem potenciálního příjmu z dědictví. Nevnímám i já své blízké z hlediska vlastních cílů? Záleží mi na jejich dobru? Nepoužívám je jako prostředek v rámci vlastních plánů?
11) Pan Watanabe říká v posledním rozhovoru s dívkou: „Já vlastně sám sebe ani pořádně neznám. A už brzo zemřu.“ Dělám něco pro to, abych si podobnou otázku nemusel položit teprve v nejzazších okamžicích života? Ptám se, kdo jsem a proč žiji? Anebo na to kvůli „praktickým věcem“ nemám čas?
12) Pan Watanabe uchvácen jejím elánem dívku žádá: „Naučte mě být jako vy.“ Ona chvilku vypráví o své práci v továrně na hračky a on po jejích slovech najednou prozře. Co za proměnu se v něm v tu chvíli odehrálo?
13) „Pokud máte cíl, zdoláte každou překážku,“ říká pan Watanabe po svém přerodu. Jeho slova se podobají Nietzscheho výroku: „Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese i každé jak.“ Souhlasím?
14) Děj se posune o pět měsíců vpřed. Pan Watanabe příběhu právě zemřel. Koná se smuteční slavnost a v hovoru se teprve postupně odkrývá celý rozsah hrdinova předsmrtného díla. Zástupce starosty chce zásluhy za postavení hřiště připsat sobě. Co všechno však svědčí proti němu?
15) „Jeho odhodlání občas hraničilo s fanatismem,“ říká jeden z úředníků o proměněném panu Watanabem během smuteční hostiny. Hrdina se na cestě za postavením hřiště nenechal ničím odradit: opakovaně klepal na dveře a stál a čekal. Ohlížel se přitom na to, jak vypadá před lidmi, zdali se neztrapní? Nepřekážejí mi někdy falešné ohledy na mínění druhých v tom, abych konal to, co jsem poznal jako správné?
16) Jeden z hostů smuteční slavnosti však zároveň o panu Watanabem říká: „Překvapovalo mě, jak byl uctivý i k podřadným úředníčkům, jako jsem já.“ Jsem schopen jít za správným cílem, aniž bych druhé vnímal jen jako překážky či prostředky k jeho dosažení?
17) Hrdina je během svých posledních měsíců fyzicky zesláblý, chodí shrbeně, s druhými jedná s prosebnou uctivostí... a přece ve svém úsilí o postavení hřiště nepůsobí jako slaboch? Proč ne? V čem se projevuje jeho odvaha a síla?
18) Rozhovor pana Watanabeho s kolegou během nekonečného obíhání úřadů. Kolega, poté co jsou vyhozeni z kanceláře, prohlásí: „To už přestává všechno. Chodíme sem už dva týdny. Mohli by nám aspoň říct, jestli nám ty peníze dají nebo ne. Vás to jejich chování neuráží?“ Pan Watanabe: „Ne, nemohu se zlobit na každého. Na to jednoduše nemám čas.“
19) Hosté nakonec dospějí k závěru, že pan Watanabe musel o své nemoci vědět, a jeho vnitřní proměna je jim náhle pochopitelná. „To vysvětluje vše. Každý z nás by se zachoval stejně,“ dušují se. Opravdu? Člověk má přirozený sklon ztotožňovat se spíše s hrdiny než s padouchy (třeba i při sledování filmů a četbě knih). Tento úkon představivosti však nemá nic společného s realitou. Jsem si vědom, jak za svým ideálem zaostávám a přitom za ním jdu, anebo se s ním naopak falešně ztotožňuji a přitom se duchovně nehnu z místa?
20) Hosté se shodují na tom, že jeden úředník v soukolí kafkovského byrokratického aparátu nic nezmůže. Alespoň dosud se mohli takto vymlouvat, dokud jim pan Watanabe neukázal opak. Jak přistupuji ke své práci já? Lenivě? Rezignovaně? Znuděně? S touhou po jiném zaměstnání nebo alespoň po konci pracovní doby? Anebo se snažím i uprostřed každodenních úkolů sloužit (ochotou, vlídností, citlivostí pro potřeby druhých, energií a tvořivostí...)? Něco takového je možné i na tom nejnudnějším „Úřadě pro obecné záležitosti.“ Vnímám práci jako poslání, jako způsob, jak shůry svěřený čas proměnit ve službu druhým (dívka z továrny na hračky, bývalá kolegyně pana Watanabeho, to dovedla), anebo spíše jako nutné zlo, jako újmu na čase, který je jen můj, který mi patří?
21) Policista svědčí o posledních hodinách pana Watanabeho, jehož viděl sedět na houpačce uprostřed právě dostavěného dětského hřiště: „Vypadal tak spokojeně. Jeho hlas se mi doslova vryl do srdce [zpíval si píseň ´Život je krátký´].“ Zeptejme se znovu: je lepší zemřít náhle, anebo jako pan Watanabe?
22) Úředníci se v závěru hostiny dohodnou, že budou dřít stejně jako pan Watanabe. Jak to dopadne s jejich předsevzetím? Jak to dopadá s mými?
23) Bylo by tragédií, kdyby hrdina plán na postavení hřiště už nestačil prosadit? Byl důležitější výsledek jeho činnosti, to, že po sobě něco zanechal, anebo proměna v jeho duši?
24) Jak hrdinovo obrácení vnímat z křesťanského hlediska? V čem bylo posunem oproti jeho předchozímu životu? Co této ´konverzi´ případně scházelo? Byla dostatečnou odpovědí na hrůzu smrti?
Žádné komentáře:
Okomentovat