Zlo / Zlo mezi námi

Ondskan, r. Mikael Håfström, Švédsko, 2003, 114 min.

profil filmu na ČSFD

1) Proč se studenti tak ochotně shromažďovali jako diváci rvaček v ringu? Proč skandovali výzvy k boji a chtěli vidět krev (i když by si žádný z nich nepřál podobný zápas podstoupit)? Kde se v člověku bere tahle hyení zvědavost? Je dána geneticky? Výchovou? Je to snad projev dědičného hříchu? Znám ji i ze svého srdce?

2) Jak bych asi jednal, kdybych byl sám studentem na Stjärnsbergu? Snažil bych se přizpůsobit? Chěl bych být průměrný a nevyčnívat? Byl bych třeba ochoten skrývat i svá nadání, jen abych unikl pozornosti starších tyranů? Zkoušel bych z nespravedlivého řádu utéct - do světa vlastních snů, ke knihám, sportu...? Anebo bych se mu pokoušel nějak vzepřít? Jak (obzvláště nemám-li svaly jako Erik)?

3) Byla tou vlastností, jež pomohla Erikovi na škole obstát, především fyzická síla? A pokud ne, co tedy?

4) Proč asi otčím Erika mlátil? Proč k tomu matka mlčela a hrála na piano? Proč se chlapec tak dlouho nevzepřel a namísto toho si vybíjel agresivitu na spolužácích ve státní škole? Kde se bralo násilnictví v Silverhielmovi a jeho spolužácích?

5) Proč se asi studentská správa na Stjärnsbergu zvrhla v despocii? [Nejednalo se přitom zdaleka o jediný příklad systematické šikany na elitních soukromých školách; totéž se dělo i v Anglii – viz autobiografii C. S. Lewise Zaskočen radostí].

6) Erik se baví s Pierrem o Gándhím a ptá se: „Myslíš si, že je možné odporovat i nenásilně?“ A Pierre odpovídá: „Ne, ale rád bych si to myslel.“ Co soudím já? Co by asi dělal Gándhí, kdyby se ocitl jako student na Stjärnsbergu? Jak by se mu na škole vedlo? Mohl by školní pořádky nenásilnou cestou změnit? Pokud ano, jak?

7) Pierre je pozván do ringu a rozhodne se jít, i když ví, že dostane. Erik si povzdechne: „Kéž bych tam mohl jít místo tebe.“ Přítel podrážděně namítá: „Myslíš si, že jsi lepší než já?“ Co bylo příčinou tohoto konfliktu? Ohradil se Pierre oprávněně? Jak bych se asi cítil a jak bych jednal já na jeho místě?

8) Silverhielm si před Erikem povzdechne: „Nic z toho se nemuselo stát. Kdyby se všichni řídili pravidly, bylo by všechno jednoduší.“ Nemá pravdu? Neteklo by na škole méně krve, kdyby se všichni studenti podvolili vládě „týmového ducha“? Pokud se Silverhielmem nesouhlasím, co bych mu namítl?

9) „Myslel jsi, že tě zabiju? Nejsem jako ty,“ říká Erik zdrcenému Silverhielmovi. Neprojevila se právě v tuto chvíli Erikova skutečná síla? Myslím si, že se Silverhielm po tomto zážitku změnil? Změnily se pořádky na škole?

10) V poslední scéně filmu se Pierre přiznává, že už nechce být spisovatelem. Teď namísto toho jede do Ženevy žít život podle přání svého otce obchodníka. Erik si naproti tomu svůj sen o studiu práv udržel. Proč si je jeden ponechal a druhý se jich vzdal? Jaký je osud mých vlastních velkých snů? Měl jsem / mám nějaké? Šel jsem za nimi, anebo jsem je odložil? A pokud to druhé, byla důvodem pro jejich odložení dospělost, anebo zbabělost? Jak rozlišuji, kdy je snění o velikých věcech pokušením a kdy znamením mého skutečného povolání?

Katyň

Katyn, r. Andrzej Wajda, Polsko, 2007, 117 min.


profil filmu na ČSFD

1) Měl plukovník Andrzej na počátku filmu zkusit utéct se svou manželkou a vyhnout se zajetí? Tvrdil, že odejít nemůže, neboť je vázán vojenskou přísahou. Ona tvrdila, že musí, neboť je vázán přísahou manželskou. Bylo dobře, že zůstal?

2) Poručík se hněvá kvůli zajetí bez boje. Rozlévá svou hořkost do všech stran. Přijde k němu jiný důstojník, vloží mu do rukou růženec a řekne: „Pane poručíku, v tomhle hledejte útěchu.“

3) Sovětský důstojník nabízí Anně, že si ji vezme za ženu, aby ji uchránil před deportací. Varuje jí, že být manželkou polského důstojníka rovná se jistému rozsudku smrti pro ni i pro její dceru. Ona odpovídá: „Ale já už muže mám.“ Rozhodla se správně? Jaké důvody hovoří ve prospěch fingovaného sňatku a jaké proti němu?

4) Kněz tajně zpovídá internované důstojníky v budově lágru, jenž byl dříve klášterním chrámem. Když přijde dozorce, maskuje se duchovní tím, že před sebou rozevře noviny: sovětskou Pravdu. Lži o druhých v komunistických novinách, jsou konfrontovány s pravdou o sobě ve svátosti smíření.

5) Manželka polského generála zavražděného v Katyni je předvolána na nacistké oddělení propagandy. Čeká se od ní veřejné prohlášení, že se bude modlit za potrestání sovětských zločinců. Ona odmítne, i když jí hrozí deportace do Osvětmi. Proč? - Na konci filmu se voják, před tím než je zastřelen, modlí ne za potrestání vrahů ale: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

6) Nacistický i komunistický režim zacházejí s historií jako s volně manipulovatelným materiálem k prosazení vlastních zájmů (srv. dva dokumenty o událostech v Katyni). Má smyl proti historickým lžím bojovat? Proč? Proč bylo ve filmu tolik Poláků ochotno položit i život, jen aby nepřitakali sovětské verzi událostí z Katyňského lesa? Proč jsou lidé ochotni umírat kvůli datu (1940 místo 1941)?

7) Bylo Polsko Rudou armádou osvobozeno? A co Československo?

8) Rozhovor mezi paní generálovou (která má má během veřejného promítání zfalšovaného dokumentu o Katyni jako jediná odvahu říci: „To je lež!“) a důstojníkem Jerzym, který kvůli přežití slouží novému, komunistickému Polsku a který falešně dosvědčil, že za zločin mohou Němci:

- Ona: Sověti lhát musejí, aby ten zločin ukryli, ale vy nemusíte.
- On: Paní generálová...
- Ona: Vy nesmíte.
- On: Viděl jsem hroby těch, se kterými jsem byl v Kozelsku. Nevěřil jsem, že žiju, protože jsem tam měl být s nimi.
- Ona: Hlavně byste měl, pane majore, svědčit o pravdě.
- On: To bych si mohl rovnou prostřelit hlavu. (Vzápětí zasalutuje okolo procházejícím sovětským důstojníkům.)
- Ona: Salutujete vrahům jako vítězům.
- On: To je jedno, zda jsou to Sověti nebo Němci. Mrtvé stejně nikdo nevzkřísí. Musíme to přetrvat, odpustit. Musíme žít.
- Ona: Jste stejný jako oni. Možná smýšlíte jinak, ale děláte to samé. Jaký to má význam, že smýšlíte jinak?    

     Měl Jerzy povinnost mluvit pravdu, i když by to pro něj znamenalo téměř jistou smrt? Měl právo skrýt své mínění, naoko sloužit režimu a přetvářet jej zevnitř? Je paní generálová odpovědná za jeho následující sebevraždu? Měla mluvit citlivěji?

9) Student Tadeusz napíše do svého životopisu, že mu Sověti zastřelili roku 1940 otce. Odmítnou ho proto přijmout na školu, dokud údaj nevyškrtne. On nechce. Ředitelka se mu snaží pomoci a argumentuje: „Mně jde jen o to, abys udělal maturitu. Kdo tuhle zemi zvedne z prachu, když se všichni necháte pozabíjet?“ Přesvědčila by mě?

10) Tadeusz odpoví: „Životopis, paní ředitelko, má člověk jen jeden.“

11) Agnieszka se vrátila jako jedna z mála přeživších z varšavského povstání a ani tváří v tvář novým pořádkům nerezignovala. Prodá své vlasy jako paruku, aby za peníze mohla pořídit náhrobek pro bratra zavražděného v Katyni. Divadelní kadeřník jí říká: „Víte, že ten, kdo na sebe bere něčí paruku, bere na sebe i jeho osud?“ V divadle se právě hraje Sofoklova Antigona! Znám její příběh? V čem je podobný tomu Agnieszčinu?

12) Kněz odmítne náhrobek Agnieszčina bratra v kostele umístit, protože je na něm pravdivé datum událostí v Katyni. Má strach o budoucnost právě zatčeného kanovníka... a nejspíš i svoji. Agnieszka na to: „Myslela jsem, že svatyně je něco jiného než státní úřady nebo noviny.“ Zachoval se kněz spíše zbaběle, anebo prozíravě? Má církev plnit roli svědomí národa? Smí na ni rezignovat ve jménu sebezáchovy svých členů?

13) Agnieszčin rozhovor s její sestrou – ředitelkou školy. Jedna volí cestu radikálního svědectví, druhá cestu kompromisu:

- Agnieszka: Tak mi pomoz. - Bojíš se.
- sestra: Víš přece, že nemůžu.
- Agnieszka: Vstup do strany, budeš mít větší vliv.
- sestra: Agnieszko, tak to není. Je jiná doba a té nás nikdo nezbaví za našeho života ani za života našich dětí.
- Agnieszka: Tys tam už vstoupila.
- sestra: Ty ses nepoučila ani z toho povstání. Tenhle svět nezměníš. Můžeme se nechat deportovat, můžeme se nechat zabít, nebo se můžeme pokusit vybudovat tady tolik svobody, kolik se dá. Nebo aspoň tolik polskosti, kolik se dá. Jsi moc chytrá, abys to nechápala.
- Agnieszka: Ty sis už našla místo v tom svým novým světě, ale já jsem v tom starým, v tom, kde je Piotr (zavražděný bratr). Pokud si mám vybrat, tak zůstanu s ním.
- sestra: Dáváš přednost mrtvým a to je morbidní.
- Agnieszka: Ne. Dávám přednost zavražděným před jejich vrahy. (Sestra se obrátí a odejde.)

14) Agnieszka odmítne podepsat o tom, že Katyň je nacistickým zločinem, i když sama právě proti Němcům za války bojovala. Za svou odvahu je popravena. Náhrobek, který postavila bratrovi a kde stojí psáno „Nikdy nezapomeneme“ je vzápětí rozbořen. Bylo tedy její svědectví marné a její oběť nesmyslná? Má smysl položit život za pravdu, která bude možná vymazána z paměti národa? Bude tuto věc jinak vnímat křesťan a jinak člověk nevěřící?

15) Anna až do posledních minut filmu urputně – navzdory všemu – doufá, že manžel žije. Je  její naděje nerozumná a vysilující, anebo ji udržuje při životě? Bylo by pro ni a pro okolí snazší, kdyby připustila manželovu smrt?

16) V posledním záběru snímá kamera růženec v dlani právě zabitého vojáka. Prohrála pravda, dobro, odvaha... tváří v tvář totalitní moci, anebo zde lze spatřit znamení vítězství těch, kdo stáli na slabší straně dějin? Zněly modlitby vražděných důstojníků („...přijď království tvé...“) do prázdna? Jsou katyňští mrtví jen organismy, které měly smůlu v boji s jinými organismy o přežití, anebo jsou semen ukrytým v zemi pro věčný život? Nejsou zrnka růžence symbolickým obrazem toho zrna, o němž Ježíš praví: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Měly v Katyni poslední slovo hlavně sovětských zbraní, anebo to poslední Slovo teprve přijde?