pátek 26. června 2009

Pochyby

Doubt, režie: John Patrick Shanley, USA, 2008, 104 min.

profil filmu na ČSFD

1) Film se odehrává doslova v tichu před bouří; staré pořádky se hroutí a podzimem už provívá vítr změny. Jsme v roce 1964. Amerika se ještě nevzpamatovala ze smrti prezidenta Kennedyho a už ji čeká nástup květinové generace, doba revoluce sociální i sexuální. Tradice se zdá být přežitá, vyčpělá, do módy přicházejí neurčitá očekávání nového. Dokonce i hierarchická pevnost římskokatolické církve se chvěje očekáváním a zároveň otřásá v základech - přichází aggiornamento, pevnost otevírá brány a vpouští dovnitř současný svět - právě se zrodily reformy druhého vatikánského koncilu. Nakolik byl - viděno s odstupem čtyčiceti let - všeobecný odpor šedesátých let vůči zažitým pořádkům ziskem? Nakolik ztrátou? Lze film nějakým způsobem vnímat i jako podobenství aggiornamenta?

2) Jak je ve filmu ukázána církevní hierarchie a etiketa ve vztahu nadřízený-podřízený nebo muž-žena? Od šedesátých let došlo v tomto směru k velkému rozvolnění. Vedl tento vývoj především k zlidštění vztahů? Anebo znamenal větší vnitrocírkevní chaos a zesvětštění?

3) Jsou propisky oproti inkoustovým perům pokrokem, anebo projevem šíření barbarismu? Jsou příjemným usnadněním, anebo znamením nástupu konzumní civilizace bez kultury?

4) Otec Flynn a sestra Aloysius rozdílně reagují na ducha doby. Je mi bližší její opatrnost vůči novotám, strach z rozpadu tisícileté kultury, obava z toho co bude následovat po rozvolnění řádu, anebo jeho ruka podávaná pokroku? Čí pohled na dějiny spíše sdílím? Ona: Nic nového pod sluncem, lidská přirozenost je stále stejná, svody světa též. On: Je třeba dávat pozor na znamení času, na specifické vanutí Ducha v každé době.

5) Věřím spíše sestře Aloysii nebo otci Flynnovi? Nakolik to může být podmíněno mými předem danými sympatiemi - tedy tím, jak jsem si odpověděl na předchozí čtyři otázky? Je otec Flynn pokrytec a "ďábel neschopný skutečné lítosti", jak soudí sestra Aloysie, anebo je obrazem Krista, který raději mlčel, než aby se hájil před svými soudci (názor v jedné internetové diskusi)? Je sestra Aloysie zamindrákovaná semetrika děsící všeho, co nezapadá do jejího přesně rozvrženého vesmíru, anebo je zkušenou, osamělou ženou, jež vidí dál než ostatní?

6) Kde všude se ve filmu setkávám s titulními pochybami? Jak a o čem pocyhbuje sestra James? Týkají se její nejistoty jen pravé povahy otce Flynna? Posílily ji její pochybnosti? Byly krokem z naivity k větší zkušenosti a moudrosti? Anebo ji duchovně rozviklaly? Získala, anebo ztratila? Myslím si, že v řeholi vytrvala, anebo ji - jako tolik jiných v šedesátých a sedmdesátých letech - opustila?

7) Je láska citem, anebo aktem vůle, kdy si přeji dobro pro druhého bez ohledu na to, co cítím? V jakém smyslu můžeme říci, že otec Flynn a sestra Aloysius milují, pokud lásku chápeme prvním způsobem a v jakém smyslu, pokud tím druhým?

8) Jak lze k filmu vztáhnout biblické citáty: "Neraduj se z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím ani v srdci." (Př 24, 17) a "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. (...)" (Mt 7,1)?

9) Lze souhlasit s názorem, že pochybnost je tou úzkou, ctnostnou cestou mezi Skyllou podezřívavosti a Charybdou naivity? Jak bych svůj souhlas/nesouhlas na příkladě filmových postav doložil.

10) Jaké jsou klady a zápory nezkušenosti/naivity u sestry James? Jaké klady a zápory zkušenosti a sebevědomé intuice u sestry Aloysius? Nezavírá jedna oči před pravdou jen proto, že by mohla být nepříjemná? Nehraje si druhá příliš ukvapeně na majitele pravdy, kterému nejsou třeba důkazy?

11) Co si myslím o postoji matky černošského studenta. Je její názor na chlapcův osud hajitelným projevem lásky? Změnil se po tomto rozhovoru nějak náhled sestry Aloysius na celou záležitost? Neotevřelo se ve filmu vedle tématu pravdy/spravedlnosti též téma milosrdenství?

12) Co soudím o debatě sestry Aloysius a otce Flynna nad smrtelným hříchem. Jsou oba na stejné lodi? Anebo má pravdu ona, když říká, že pes, který kouše, bude kousat vždycky?

13) Režisér, scénárista a autor divadelní předlohy Shanley se prý k napsání své hry nechal vyburcovat absencí pochyb v americké společnosti během příprav preventivního útoku na Irák. Jakým způsobem lze děj filmu a jeho postavy vztáhnout k tomuto inspiračnímu zdroji?

14) Jak by bylo vhodné postupovat v případech pedofilních kněží, vezmu-li v potaz kázání otce Flynna o pomluvách?


Kladivo na čarodějnice

režie: Otakar Vávra, Československo, 1969, 103 min.


     Pravda a moc

1) Děkan Lautner: "Vaše komise má moc, ale moc a pravda, to jsou dvě různé věci." Klíčová věta celého filmu, jež stojí za dlouhé zamyšlení. Zvláště pak v souvislosti s pašijovým příběhem. (Ostatně postupná proměna tváře odsouzeného přímo vybízí k hledání velkopátečních paralel. Lautner stejně jako ukřižovaný Ježíš například cituje žalm 22 - "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil." Kde ještě najdeme analogie?)

2) A přece děkan Lautner není Kristus, nevystupuje tu jako hrdina bez viny, jako člověk bez poskvrny. Naopak, je pravdivý právě v tom, že si přiznává vlastní viny. Ostatně, je vidno, jak se členové inkvizičního soudu zarazí nad přímostí jeho odpovědí ohledně Zuzanky. Ví o své hříšnosti, a přesto se před soudci nepřímo označí za spravedlivého. Proč?

3) Ve filmu se na každém kroku setkáváme se symbolem kříže - v kostele, v rukou kněží při upalování "čarodějnic", visícím na zdech i na krku postav, stojícím na stole před inkviziční komisí. Jak vnímat toto znamení? Jako symbol, jímž se zaštiťují mocní, jako vlajku soudců? V jiných časech by na jeho místě mohl být kříž hákový, anebo třeba srp a kladivo. Není to však zároveň znamení, které soudce usvědčuje? Jak? Mimochodem, není zvláštní, když se mocní tohoto světa zaštiťují symbolem dobrovolné bezmocnosti Všemohoucího?

     Lidská křehkost a odpuštění

1) Pan farář, který všechno svým dobře míněným zbožným zanícením rozpoutal, brzy pozná, co způsobil. Ve filmu se s ním pak třikrát setkáváme při modlitbě. Poprvé šeptá: "Otče náš... odpust nám naše viny." Podruhé: "Mně odpust moji vinu. Všechno jsem uděla v tvém jménu." V samém závěru pak: "Otče náš, který jsi na nebesích, odpust nám. Ne, neodpouštěj naše viny ani jim ani mně, protože jsme ve Tvém jménu zhřešili proti člověku." Proč už si farář nežádá odpuštění? Je to znamení zatvrzelosti? Nebo naopak znamení pokory - jako když sv. Petr říká: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť jsem člověk hříšný." (Lk 5,8)? Anebo se farář obává, že by odpuštění mohlo znamenat zapomenutí na velikost přečinu?

2) Děkan Lautner k Zuzaně, která ho právě obvinila ze spolčení s ďáblem: "Zuzanko, Pro Boha tě prosím, odpusť mně - já vím, je to všechno kvůli mně. (...) Mám vás rád jako dřív a odpouštím vám, co jste proti mně vypověděla." Jeho slova zjevně vyvedla inkviziční soud z míry. Proč? Co je na odpuštění tak znepokojujícího, že najednou soudcové sklápějí zrak? Později se odehraje obdobný rozhovor s přítelem Kašparem, který děkana též udal. Kašpar: "Myslíš, že mně to Bůh odpustí?" Lautner: "Já to všechno chápu, prosím tě, Kašpare, ty mi odpusť, jestli jsem Ti kdy ublížil." Když inkvizitor Boblig slyší tato slova vyznání a odpuštění, podrážděně smrká do kapesníku a hned vzápětí se snaží nepříjemný rozhovor mezi odsouzenými ukončit. Proč? Proč ta nervozita?

3) Slova děkana Lautnera ke kolegu děkanovi, k tomu, který ho "zradil polibkem jako Jidáš", který ho soudil v inkviziční komisi a který k němu nyní přichází s prosbou o odpuštění: "Nemohu tě soudit - oba jsme ubozí a slabí."

4) Proč se děkan Lautner přiznal? Jeho přiznání mohlo být samozřejmě obojím (A i B). K čemu se však přikláním? Jak to ovlivňuje mé vnímání děkanovy osobnosti ?

  • A) Přiznal se proto, že už nemohl dále snášet mučení? Znamená to tedy, že všichni, i ti nejstatečnější, mají hranice, za nimiž podlehnou, že každého lze zlomit? Vždyť i když duch je odhodlán, tělo je slabé (Mk 14,38) a v zápasu se zlem může podlehnout. Je takové selhání důvodem k beznaději? Anebo může být prostředkem k uvědomění si vlastní slabosti, hříšnosti, potřeby odpuštění?
  • B) Bylo jeho přiznání vědomým pokusem zastavit hrůzný kolotoč inkvizičních procesů? Děkan Lautner říká: "Na moje přání učinil ďábel velikou tmu... z toho důvodu jsem žádného z přítomných nepoznal, kromě těch, co jsou mrtvi."

5) "Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát." (1K 10,13) Jak tváří v tvář hrůze inkvizičních procesů chápat slova sv. Pavla o tom, že nebudeme zkoušeni nad naše síly?

6) Inkviziční procesy jsou ve filmu vědomým podobenstvím o soudech za stalinismu. Obžalovaný je vinen předem a nemůže uniknout (Pokud mlčky snáší mučení, jen ďábel mu k tomu přece může propůjčit sílu. Pokud promluví a přizná se... co více ještě chcete než přiznání?). Dotyčný je navíc podroben takovému zacházení, že se z něj nakonec stává nový člověk, který ochotně poslechne a odříká cokoliv - včetně udání na své blízké. Bylo vůbec možné tváří v tvář metodám Gestapa, STB, NKVD obstát? Nenašli by si mučitelé nakonec u každého člověka cestu, jak ho zlomit (vzpomeňme na Winstona Smithe z z Orwellova románu 1984)? A pokud ne, pokud existují skuteční hrdinové a mučedníci - jako že asi ano - co potom ty miliony, které neobstály? Kdo je může soudit? Dává jim film nějakou odpověď a naději?

7) Mimochodem: J.R.R. Tolkienovi prý občas přicházely dopisy od rozhořčených čtenářů, kterým vadilo, že je Frodo na konci Pána prstenů oslavován jako hrdina. Vždyť přece selhal, na poslední chvíli podlehl zlu a nebýt Gluma, prsten by do hory Osudu nedonesl. Co s tím? Spisovatel odpovídal právě s poukazem na stalinské lágry - ano, lidská (zde tedy hobití) přirozenost je křehká, dá se zlomit a moc zla v tomto světě je vposledku silnější než naše vůle; nikdo však nebude odsouzen, kdo šel za pravdou a jednal milosrdně tak, jak jen mohl. Zbytek není na nás, ale na Prozřetelnosti. Frodo může být podle Tolkiena oslavován i navzdory svému pádu. Může? Ostatně - táž otázka se váže i k děkanu Lautnerovi.

     Horlivost a moudrost

1) Během úvodních titulků jsou použity výřezy z Goyova obrazu "Spánek rozumu plodí monstra". Jak to souvidí s tématem filmu? Jedná se o implicitní kritiku náboženství?

2) Proč děkan Lautner odmítl, aby se s ním mniši před popravou modlili? ("Nebojíš se Boha?" - "Ano, ale s vámi o něm mluvit nebudu?")

     Ďábel a inkvizitor

1) Jaká asi musí být osamělost inkvizitorů a diktátorů! Viz Bobligův opilý monolog: "Mají z tebe už strach, protože ty s nimi nejsi v jedné řadě. Oni všichni mohou být podezřelí, ale já už ne. Já nejsem obyčejný člověk. Já už jsem nahoře." V závěru filmu čteme: "Pan Boblig z Edelstadtu se v klidu a blahobytu dožil vysokého věku a ještě se oženil." Jak to jde dohromady s tou výše zmíněnou opileckou samomluvou? Byl pan z Edelstadtu "tam nahoře", na výsluní bohatství a moci, šťastný?

2) Jedna z obžalovaných označí Bobliga za ďábla. Nechá ji uškrtit. Později o tom před kněžnou vypovídá slovy: "Ďábel jí zlámal vaz." Odpověděl pravdivěji, než sám chtěl. V jakém smyslu je pan z Edelstadtu ve filmu obrazem toho Zlého? V čem naopak analogie kulhá?

     Církev svatá?

1) Je film kritikou církevního tmářství?

2) Co soudím o následujících slovech z Katechismu katolické církve (828)?Jak s tématem filmu souvisejí?:

„Kristus byl ‘svatý, nevinný, neposkvrněný’, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu: v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.“ Všichni členové církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci. Ve všech je ještě až do konce časů smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia. Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se stále na cestě k posvěcení: „Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy — má však moc uzdravit z nich své děti Kristovou krví a darem Ducha svatého.“