Die Große Stille, režie: Philip Gröning, Německo / Francie / Švýcarsko, 2005, 169 min.
1) Nejlepším výchozím bodem pro rozjímání jsou ve spojení se scénami z filmu samotné podtituly jednotlivých kapitol – většinou citace z Písma:
- A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. (1 Král 19,11-13)
- Tak ani žádný z vás , kdo se nezřekne všeho, co má, a nenásleduje mne, nemůže být mým učedníkem. (cf. LK 14 25.33)
- Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. (Jer 20,7)
- Toto je ticho: nechat Pána, aby v nás vyslovil slovo, které je On sám
- Máš něco, co bys nedostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nedostal? (1 K 4,7)
- A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,25)
- Hle, stal jsem se člověkem. Kdybyste odmítali stát se spolu se mnou Bohem, byli byste vůči mně nespravedliví.
- Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt. (Jer 29,13)
- Jsem, který jsem. (Ex 3,14)
2) Film neplyne vpřed, ale v kruhu (nebo ve spirále). Opakují se v něm cykly práce a modlitby, dne a noci, ročních dob. Dokonce i podtituly jednotlivých kapitol se vracejí. Život mnichů jako by nesměřoval k žádnému pozemskému zítřku, ale jen k přítomnosti a k věčnosti. Nenahání mi takovýto „cyklický život“ hrůzu? Nepřipomíná mi sisyfovskou lopotu s balvanem, který je stále dokola tlačen na vrchol a stále znovu padá? Dokážu si představit vlastní život, kdyby v něm nebylo žádné pozemské zítra, k němuž bych vztahoval své úsilí (dobře se oženit/vdát, získat lepší pozici v práci, postavit dům...)? Lze tak vůbec žít bez víry?
3) Mnich se téměř nehne ze své cely. Vysoko nad ním letadla spěchají z kontinentu na kontinent. Jací lidé asi sedí uvnitř? Kdo je svobodnější: dobrovolný vězeň kartouzy, který denně zapírá sám sebe, anebo člověk, jemuž moderní technika dává skoro neomezené možnosti seberealizace a on je neváhá všechny využít? Kdo z nich je asi šťastnější?
4) Slepý kartuzián (jediný, kdo v celém filmu mluví na kameru): „Škoda, že svět ztratil smysl pro Boha. To je skutečný hřích. Lidé už nemají důvod žít. Pokud se odmítá myšlenka na Boha, proč žít na této zemi?“
5) Proč vlastně mniši nemluví? Proč tráví většinu dne sami v prázdné cele. Proč nedělají nic tvůrčího, navenek smysluplného? Proč nebudují ´lepší svět´? A proč navzdory tomu všemu nevypadají nešťastně?
6) Dokážu mlčet? Umím být sám? Vážím si ticha, anebo se je stále snažím přehlušit činnostmi, sněním, plánováním? Naslouchám Bohu, když jde o důležitá rozhodnutý, anebo životem jedu spíše jako buldozer bezohledně mířící za uskutečněním vlastních plánů? Vyhledávám pravidelné chvíle samoty? Považuji je za součást své ´duchovní hygieny´? Nejsem spíš oběť vlastní činorodosti, anebo nekonečných přívalů dat zvenčí (z novin, televize, internetu, zábavního průmyslu)?
7) Kdo je více slepý: nevidomý mnich, který dokáže vnímat zázračnost života a Boží lásku, anebo člověk ostřížího zraku, který – ať už pohlédne na cokoliv – nedokáže žasnout, nevidí krásu stvoření a nemá koho by za ni chválil?
8) Opravdu mniši utíkají od reality do náboženských iluzí, jak se jim často vytýká? Neutíkají spíše od zbytečných činností a marných slov do prostoru samoty a ticha, v němž lze realitu lépe vidět a slyšet?
9) Vnímám mnišský život jako sobeckou snahu o vlastní zdokonalení daleko od druhých, anebo jako odpověď na Boží volání ke vztahu a sebedarování? V prvním případě by bylo mnišství vrcholem egoismu, ve druhém cestou láskyplného lidského sebeodevzdání Tomu, kdo se jako první odevzdal člověku. Která z těchto interpretací mi přijde pravdivější, když sleduji detailní záběry tváří jednotlivých kartuziánů?
10) Mohl by kartuzián celé roky vydržet ve své cele, kdyby v ní byl opravdu jen sám a zabýval se sám sebou, kdyby mu nedělal společnost Ten, jenž si ho povolal? Není nakonec kontemplativní mnich, jakýmsi živým důkazem Boha?
11) Z chórové modlitby mnichů:
Hospodin kraluje, zajásej, země,
nechť se zaradují četné ostrovy.
Všechna díla Páně, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Andělé Páně, velebte Pána,
nebesa, velebte Pána.
Všechny vody nad nebem, velebte Pána,
všechny mocnosti Páně, velebte Pána.
Slunce a měsíci, velebte Pána,
nebeské hvězdy, velebte Pána.
Všechny deště a roso, velebte Pána,
všechny větry, velebte Pána.
Ohni a žáre, velebte Pána,
studeno a teplo, velebte Pána.
Roso a jíní, velebte Pána,
zimo a chlade, velebte Pána.
Ledy a sněhy, velebte Pána,
noci a dni velebte Pána.
Světlo a temno, velebte Pána,
blesky a mraky, velebte Pána.
Země, veleb Pána,
chval a oslavuj ho navěky.
Prameny, velebte Pána... (Dan 3,57-88)
Pomohl mi film lépe vnímat slova této modlitby? Dokážu ještě žasnout nad vodou, sněhem, zimou a chladem, sluncem a měsícem? Anebo u mě úžas zmizel v běhu všedních dní? Nevnímám svět kolem sebe jen z hlediska užitku či nepohodlí (voda je dobrá, můžu-li ji pít nebo se v ní umývat, špatná pokud na mě prší nebo se rozvodní...). Není pohled mnicha na svět v tomto ohledu méně sebestředný, odpoutanější? Nedokáže kartuzián vidět svět pravdivěji? Nepomáhají chvíle ticha a „ne-činnosti“ k tomu, aby si člověk vybudoval odstup od vlastních praktických a utilitárních zájmů a naučil se lépe – s větším úžasem – vnímat skutečnost kolem?
12) Slova slepého kartuziána: "Nemáme mít strach ze smrti, naopak. Je pro nás velkou radostí znovu nalézt Otce. Minulost, přítomnost, to jsou lidské věci. V Bohu není minulost, v něm je jedině přítomnost. A když nás Bůh vidí, vidí již celý náš život. A protože je bytostí nekonečně dobrou a hledá stále naše dobro ve všem, co se nám přihodí, není důvod se bát. Často děkuji Bohu, že mě učinil slepým. Jsem si jistý, že to bylo pro dobro mé duše, když to dovolil (...). Důvěřuji v Boží Prozřetelnost? Jsem vděčný za všechno, co dostávám? Anebo jsem plný strachu a nejistoty, obav z toho, co přinese zítřek?"
Žádné komentáře:
Okomentovat