profil filmu na ČSFD
1) Smíme odpustit vinu bez pokání? Anebo je třeba „vykopávat mrtvoly z hrobu“ a vinu stavět sobě i druhým před oči, dokud nebude uznána? Proč?
2) Má tedy smysl hnát před soud bývalé komunistické pohlaváry, dnes devadesátileté stařečky, anebo je to nehumánní? Na čem vlastně záleží? Na tom, aby byla veřejně odsouzena vina? Na tom, aby byl potrestán viník? Anebo na tom, abychom na minulé křivdy zapomněli a šli dál?
3) Když srovnám muže tři generací rodiny Aravidze - Varlama, Abela a Thornikeho - co je pro každého z nic příznačné? Jaký má kdo z nich vztah k pravdě a k vlastnímu svědomí? Jsou jejich postoje nějak typické i pro jednotlivé epochy (stalinismus, normalizace, perestrojka)?
4) Přestane zamlčovaná vina časem existovat, protože se o ní nemluví, anebo je spíše „kostlivcem ve skříni“, který na člověka jednou vypadne? Nevrátí se nám nějak historické hříchy, které byly zameteny pod koberec? Mladí Němci začali v 60. letech klást svým rodičům nepříjemné otázky ohledně nacistické minulosti. Přispělo toto odtabuizování nacismu, toto otevření starých ran, k mravní očistě národa? Ptali jsme se my svých rodičů a prarodičů na jejich postoje v časech komunismu?
5) Varlam je i po smrti mnohými adorován. Muž v uniformě si na počátku filmu povzdychne: „To byl pro mě bůh.“ Domnívá se, že diktátor za nic nemohl, že byl jen oklamán svými spolupracovníky. Setkal jsem se někdy s podobným zbožšťováním mrtvých (např. Stalina v současném Rusku)? Co to v nás je? Jak to, že vraždu člověka trestáme deseti, patnácti lety vězení, zatímco vraždu desetitisíců a statisíců (Alexandr, Napoleon, Lenin...) odměňujeme sochou na piedestalu v panteonu „velkých“? Proč máme potřebu nechat se okouzlovat a klanět se těm, kdo disponovali mocí, byť ji užili ke zlému?
6) Kdo byl vlastně Varlam Aravidze? V čem se lišil od svého syna? Jak mohl s takovým zápalem recitovat Shakespearův sonet 66 (o pravdě), který ve skutečnosti svědčil proti němu? Sandro Baratheli o Varlamovi poznamená: „Komediant. To není můj typ.“ Je vůbec možné se dobrat diktátorovy tváře za množstvím jeho masek?
7) Varlam nechá přestavět vnitřek chrámu Bohorodičky na pokusnou elektrárnu. Co tento jeho čin symbolizuje? Vypovídá něco o vztahu totalitních režimů ke vědě a k náboženství? Scéna z kostela je ve filmu doprovázena slovy Alberta Einsteina, který mj. říká: „Síla atomu změnila vše - kromě našeho myšlení.“ Jsou jeho slova platná i dnes? Změnilo se lidské srdce s nástupem věku internetu? Poslední záběr scény z chrámu snímá fresku vyhnání z Ráje. Ideologie nacismu i komunismu učení o padlé lidské přirozenosti popíraly. Považovaly člověka za „vyšlechtitelného“ , ať už genovým inženýrstvím nebo výchovou (případně intenzivní formou výchovy - tj. mučením). Co o takovémto vyrábění „nového člověka“ soudí křesťanství? V čem se liší křesťanský ideál svatosti od zmíněných totalitárních plánů na zdokonalení lidstva? Neselhaly velké utopie 20. století také proto, že vycházely z chybných předpokladů o člověku, když jej považovali za manipulovatelný materiál, nikoliv za svobodnou osobu zatíženou břemenem hříchu? Neignorovaly všechny pokusy udělat ze světa ráj příběh o vyhnání z Ráje?
8) Varlam odpovídá delegaci prosící za záchranu chrámu: „My uděláme z města ráj... s vaší pomocí, pánové, s vaší pomocí.“ Diktátorovu dvojsmyslně vyznívající poznámku dobře osvětlují slova kardinála Meisnera: „Pro kolektivní systém socialismu znamenal jednotlivec jen něco jako uhlí, které bylo neuváženě spalováno v lokomotivě takzvaného pokroku, aby bylo lidstvo dopraveno do komunistického ráje.“
9) Sandro Baratheli oponuje Varlamovi, jenž chce využít jeho malířského umění ke vzdělávání občanů: „Národ může vzdělávat duchovní pastýř nebo morální hrdina; ne vy nebo já.“ Spočívá proměna světa k lepšímu v rukou politiků, umělců, anebo především světců?
10) Pomohla rodině malíře Baratheliho křesťanská víra v tom, aby nepodlehli svůdnosti Varlamovy demagogie (srv. až groteskní scénu volby starosty)? Nebyli za časů komunismu a nacismu často právě křesťané ti, kdo dokázali říci „ne“ přitažlivým sekulárním nabídkám spásy? Nejsou totalitní ideologie především náhražkovým náboženstvím, které chce zaplnit existenciální prázdnotu v srdci člověka?
11) Na základě jakého klíče jsou lidé ve Varlamově městečku zatýkáni? Proč si stráže přicházejí pro diktátorovy odpůrce i přívržence? K čemu asi mělo takové jednání - v SSSR během stalinismu běžné - vést?
12) Varlam dostane dopis od anonymní „skupiny malířů“ ostouzející Sandra Baratheliho. Na základě tohoto hanopisu zmíněného malíře zatkne. Na kritiku pak reaguje: „Já jsem jen plnil vůli lidu.“ Co je to vlastně vůle lidu?
13) Varlam: „Já stojím na straně většiny, ta rozhoduje.“ Michail: „Jeden rozum vyváží tisíc idiotů.“
14) Totalita se projevuje především všudypřítomností strachu („I já mohu být kdykoliv zatčen.“), úzkosti a nejistoty. V jedné scéně filmu čeká dlouhá řada žen na zprávy o svých mužích vězněných zřejmě kdesi daleko v pracovních táborech. Většině z nich se na dotazy dostává rutinní odpovědi: „Odtransportován bez práva na korespondenci.“ Jedna žena na to reaguje: „Řekněte aspoň, že umřel.“ V další scéně pak ženy hledají jména svých blízkých vyrytá na kládách přivezených z táborů jako jediné zbývající potvrzení toho, že jejich blízcí snad žijí.
15) V alegorické scéně se slepou spravedlností je na postavě Michaila ukázáno, k jakým absurdním postojům dokázal systém komunistického vyšetřování člověka přimět. Podobně o sobě lidé odříkávali sebevětší absurdity při politických procesech v Československu 50. let. Michail Sandra výmluvně přesvědčuje o užitečnosti lži. Ten však mlčí... jako Ježíš před Pilátem. (Srv. soudní procesy ve snímku Kladivo na čarodějnice a postoj děkana Lautnera).
16) Diktátorova paranoia narůstá: „Čtyři z každých tří jsou naši nepřátelé,“ volá z tribuny. „Chytíme kočku v černé místnosti, i když tam nebude.“ Je ztráta zdravého rozumu důsledkem vytrvalého putování po cestě zla? Je to projev politického stihomamu? Není i Varlam otrokem vlastní totality? Nežije i on v neustálém strachu?
17) Varlam se nakonec schová mezi betonové zdi. Ukrývá se před sluncem, vysmívá se mu, střílí po něm. Co toto na první pohled absurdní chování znamená?
18) Abel po přelíčení s Kheti Baratheliovou odpovídá svému synu Thornikemu: „Varlam nic špatného nedělal. To byla taková doba.“ Do jaké míry si člověk může brát dějiny na svou obhajobu? Jsou mravní pravidla podmíněna dobou? Pokud ne, proč?
19) Na Thornikeho otázku ohledně věznění a zatýkání Abel reaguje: „Co znamená život pár jedinců, když jde o štěstí milionů?“ Totalitní stát rozhazovačně obětoval statisíce lidí na oltáři lidstva. Kam se však podělo štěstí, v jehož jménu byla oběť přinesena?
20) Thornike má sen, v němž jeho matka tančí okolo rakve diktátora, který zatím spí a spokojeně se převaluje. Netančí kolem diktátorovy mrtvoly právě takto ti, kdo zastírají jeho vinu, kdo o něm již nechtějí mluvit a schovávají jeho obrazy na skříň v touze zapomenout? V další symbolické scéně běhají papaláši s Varlamovou rakví mezi zdmi, z nichž není úniku.
21) Druhá generace vládců městečka bojuje s Kheti - ženou, která jim supluje svědomí - tím, že ji nechá zavřít do blázince. Nemocná společnost nechává léčit lidi, kteří dosud nepřestali vidět pravdu, jako psychicky choré.
22) Během soudního procesu s Kheti se v Abelovi prvně hne svědomí. Sestoupí do symbolického sklepa, kde se skrývají i Sandra Baratheliho zabavené jeho otcem zabavené a vyznává se neznámému zpovědníkovi ze své rozpolcenosti a pokrytectví: „Hlásám ateismus a přitom nosím křížek. (...) Jsem s to všechno odpustit, každou ohavnost omluvit.“ Jenomže zpovědník je ďábel s Varlamovou tváří a vysmívá se mu: „Koho chceš oklamat, ty neřáde? Takoví jako ty se jen tak nerozpoltí. Máš prostě strach.“ Abel má dosud daleko k dokonalé lítosti. Prostě jen ztrácí půdu pod nohama - bojí se najednou ztráty reputace a postavení, strachuje se, že přijde o úctu svého syna... a to vše vydává za kajícnost. Alespoň si však již uvědomuje svou zbabělost a prolhanost. Již si také - poprvé po letech - položil otázku: „Kdo jsem?“
23) Abelova slova během „zpovědi“: „Něvěřící člověk o samotě myslí jen na smrt.“ Celé roky před tou myšlenkou utíká a rodina i kariéra jsou mu nástrojem úniku před sebou. A co já? Nebojím se být sám? Nemám potřebu přehlušovat ticho?
24) Thornike vmete rodičům do očí vinu za to, že nechali Kheti zavřít do blázince: „Ještě jste se nenabažili toho lhaní?“ Obviní je z toho, že mají (na rozdíl od Varlama, jenž se trápil nad svými hříchy) umrtvené svědomí. Nic jimi nepohne, „jen když si dobře žijí“. Iluze pohodlí, bezpečí, zajištěnosti často otupí ducha, Ostatně proč se zabývat pravdou, která člověka žijícího ve lži nutně zprvu bolí, když nám je teplo a máme co jíst? Proč se zabývat minulostí? Proč si raději neužívat bezstarostně přítomného okamžiku? Nezkouším i já někdy z pohodlnosti žít v podobné dobrovolné zaslepenosti?
25) Thornikeho sebevražda má v sobě rozměr vzpoury, ale i oběti. Chlapec na sobě „platí“ vinu svého dědečka a otce. Nepodobá se v tom jeho smrt vzdáleně sebeupálení Jana Palacha? Neslouží především jako vykřičník pro ochablé svědomí těch, kdo se smířili se životem ve lži? A jak vlastně posuzovat mravní hodnotu takového chování - jedná se o ušlechtilý skutek, anebo o těžký hřích?
26) Thornike se zastřelí puškou od dědečka (a teprve tato tragická smrt přiměje Abela ke skutečnému pokání). Do jaké míry neseme tíhu vin svých otců, dědů?
27) Epilog filmu: Stařenka se táže Kheti na cestu ke chrámu Bohorodičky. Kheti na to: „To je Varlamova ulice. Ta k chrámu nevede.“ Stařenka: „K čemu je taková ulice, která nevede k chrámu?“ K čemu takový život? K čemu takový politický režim?
2) Má tedy smysl hnát před soud bývalé komunistické pohlaváry, dnes devadesátileté stařečky, anebo je to nehumánní? Na čem vlastně záleží? Na tom, aby byla veřejně odsouzena vina? Na tom, aby byl potrestán viník? Anebo na tom, abychom na minulé křivdy zapomněli a šli dál?
3) Když srovnám muže tři generací rodiny Aravidze - Varlama, Abela a Thornikeho - co je pro každého z nic příznačné? Jaký má kdo z nich vztah k pravdě a k vlastnímu svědomí? Jsou jejich postoje nějak typické i pro jednotlivé epochy (stalinismus, normalizace, perestrojka)?
4) Přestane zamlčovaná vina časem existovat, protože se o ní nemluví, anebo je spíše „kostlivcem ve skříni“, který na člověka jednou vypadne? Nevrátí se nám nějak historické hříchy, které byly zameteny pod koberec? Mladí Němci začali v 60. letech klást svým rodičům nepříjemné otázky ohledně nacistické minulosti. Přispělo toto odtabuizování nacismu, toto otevření starých ran, k mravní očistě národa? Ptali jsme se my svých rodičů a prarodičů na jejich postoje v časech komunismu?
5) Varlam je i po smrti mnohými adorován. Muž v uniformě si na počátku filmu povzdychne: „To byl pro mě bůh.“ Domnívá se, že diktátor za nic nemohl, že byl jen oklamán svými spolupracovníky. Setkal jsem se někdy s podobným zbožšťováním mrtvých (např. Stalina v současném Rusku)? Co to v nás je? Jak to, že vraždu člověka trestáme deseti, patnácti lety vězení, zatímco vraždu desetitisíců a statisíců (Alexandr, Napoleon, Lenin...) odměňujeme sochou na piedestalu v panteonu „velkých“? Proč máme potřebu nechat se okouzlovat a klanět se těm, kdo disponovali mocí, byť ji užili ke zlému?
6) Kdo byl vlastně Varlam Aravidze? V čem se lišil od svého syna? Jak mohl s takovým zápalem recitovat Shakespearův sonet 66 (o pravdě), který ve skutečnosti svědčil proti němu? Sandro Baratheli o Varlamovi poznamená: „Komediant. To není můj typ.“ Je vůbec možné se dobrat diktátorovy tváře za množstvím jeho masek?
7) Varlam nechá přestavět vnitřek chrámu Bohorodičky na pokusnou elektrárnu. Co tento jeho čin symbolizuje? Vypovídá něco o vztahu totalitních režimů ke vědě a k náboženství? Scéna z kostela je ve filmu doprovázena slovy Alberta Einsteina, který mj. říká: „Síla atomu změnila vše - kromě našeho myšlení.“ Jsou jeho slova platná i dnes? Změnilo se lidské srdce s nástupem věku internetu? Poslední záběr scény z chrámu snímá fresku vyhnání z Ráje. Ideologie nacismu i komunismu učení o padlé lidské přirozenosti popíraly. Považovaly člověka za „vyšlechtitelného“ , ať už genovým inženýrstvím nebo výchovou (případně intenzivní formou výchovy - tj. mučením). Co o takovémto vyrábění „nového člověka“ soudí křesťanství? V čem se liší křesťanský ideál svatosti od zmíněných totalitárních plánů na zdokonalení lidstva? Neselhaly velké utopie 20. století také proto, že vycházely z chybných předpokladů o člověku, když jej považovali za manipulovatelný materiál, nikoliv za svobodnou osobu zatíženou břemenem hříchu? Neignorovaly všechny pokusy udělat ze světa ráj příběh o vyhnání z Ráje?
8) Varlam odpovídá delegaci prosící za záchranu chrámu: „My uděláme z města ráj... s vaší pomocí, pánové, s vaší pomocí.“ Diktátorovu dvojsmyslně vyznívající poznámku dobře osvětlují slova kardinála Meisnera: „Pro kolektivní systém socialismu znamenal jednotlivec jen něco jako uhlí, které bylo neuváženě spalováno v lokomotivě takzvaného pokroku, aby bylo lidstvo dopraveno do komunistického ráje.“
9) Sandro Baratheli oponuje Varlamovi, jenž chce využít jeho malířského umění ke vzdělávání občanů: „Národ může vzdělávat duchovní pastýř nebo morální hrdina; ne vy nebo já.“ Spočívá proměna světa k lepšímu v rukou politiků, umělců, anebo především světců?
10) Pomohla rodině malíře Baratheliho křesťanská víra v tom, aby nepodlehli svůdnosti Varlamovy demagogie (srv. až groteskní scénu volby starosty)? Nebyli za časů komunismu a nacismu často právě křesťané ti, kdo dokázali říci „ne“ přitažlivým sekulárním nabídkám spásy? Nejsou totalitní ideologie především náhražkovým náboženstvím, které chce zaplnit existenciální prázdnotu v srdci člověka?
11) Na základě jakého klíče jsou lidé ve Varlamově městečku zatýkáni? Proč si stráže přicházejí pro diktátorovy odpůrce i přívržence? K čemu asi mělo takové jednání - v SSSR během stalinismu běžné - vést?
12) Varlam dostane dopis od anonymní „skupiny malířů“ ostouzející Sandra Baratheliho. Na základě tohoto hanopisu zmíněného malíře zatkne. Na kritiku pak reaguje: „Já jsem jen plnil vůli lidu.“ Co je to vlastně vůle lidu?
13) Varlam: „Já stojím na straně většiny, ta rozhoduje.“ Michail: „Jeden rozum vyváží tisíc idiotů.“
14) Totalita se projevuje především všudypřítomností strachu („I já mohu být kdykoliv zatčen.“), úzkosti a nejistoty. V jedné scéně filmu čeká dlouhá řada žen na zprávy o svých mužích vězněných zřejmě kdesi daleko v pracovních táborech. Většině z nich se na dotazy dostává rutinní odpovědi: „Odtransportován bez práva na korespondenci.“ Jedna žena na to reaguje: „Řekněte aspoň, že umřel.“ V další scéně pak ženy hledají jména svých blízkých vyrytá na kládách přivezených z táborů jako jediné zbývající potvrzení toho, že jejich blízcí snad žijí.
15) V alegorické scéně se slepou spravedlností je na postavě Michaila ukázáno, k jakým absurdním postojům dokázal systém komunistického vyšetřování člověka přimět. Podobně o sobě lidé odříkávali sebevětší absurdity při politických procesech v Československu 50. let. Michail Sandra výmluvně přesvědčuje o užitečnosti lži. Ten však mlčí... jako Ježíš před Pilátem. (Srv. soudní procesy ve snímku Kladivo na čarodějnice a postoj děkana Lautnera).
16) Diktátorova paranoia narůstá: „Čtyři z každých tří jsou naši nepřátelé,“ volá z tribuny. „Chytíme kočku v černé místnosti, i když tam nebude.“ Je ztráta zdravého rozumu důsledkem vytrvalého putování po cestě zla? Je to projev politického stihomamu? Není i Varlam otrokem vlastní totality? Nežije i on v neustálém strachu?
17) Varlam se nakonec schová mezi betonové zdi. Ukrývá se před sluncem, vysmívá se mu, střílí po něm. Co toto na první pohled absurdní chování znamená?
18) Abel po přelíčení s Kheti Baratheliovou odpovídá svému synu Thornikemu: „Varlam nic špatného nedělal. To byla taková doba.“ Do jaké míry si člověk může brát dějiny na svou obhajobu? Jsou mravní pravidla podmíněna dobou? Pokud ne, proč?
19) Na Thornikeho otázku ohledně věznění a zatýkání Abel reaguje: „Co znamená život pár jedinců, když jde o štěstí milionů?“ Totalitní stát rozhazovačně obětoval statisíce lidí na oltáři lidstva. Kam se však podělo štěstí, v jehož jménu byla oběť přinesena?
20) Thornike má sen, v němž jeho matka tančí okolo rakve diktátora, který zatím spí a spokojeně se převaluje. Netančí kolem diktátorovy mrtvoly právě takto ti, kdo zastírají jeho vinu, kdo o něm již nechtějí mluvit a schovávají jeho obrazy na skříň v touze zapomenout? V další symbolické scéně běhají papaláši s Varlamovou rakví mezi zdmi, z nichž není úniku.
21) Druhá generace vládců městečka bojuje s Kheti - ženou, která jim supluje svědomí - tím, že ji nechá zavřít do blázince. Nemocná společnost nechává léčit lidi, kteří dosud nepřestali vidět pravdu, jako psychicky choré.
22) Během soudního procesu s Kheti se v Abelovi prvně hne svědomí. Sestoupí do symbolického sklepa, kde se skrývají i Sandra Baratheliho zabavené jeho otcem zabavené a vyznává se neznámému zpovědníkovi ze své rozpolcenosti a pokrytectví: „Hlásám ateismus a přitom nosím křížek. (...) Jsem s to všechno odpustit, každou ohavnost omluvit.“ Jenomže zpovědník je ďábel s Varlamovou tváří a vysmívá se mu: „Koho chceš oklamat, ty neřáde? Takoví jako ty se jen tak nerozpoltí. Máš prostě strach.“ Abel má dosud daleko k dokonalé lítosti. Prostě jen ztrácí půdu pod nohama - bojí se najednou ztráty reputace a postavení, strachuje se, že přijde o úctu svého syna... a to vše vydává za kajícnost. Alespoň si však již uvědomuje svou zbabělost a prolhanost. Již si také - poprvé po letech - položil otázku: „Kdo jsem?“
23) Abelova slova během „zpovědi“: „Něvěřící člověk o samotě myslí jen na smrt.“ Celé roky před tou myšlenkou utíká a rodina i kariéra jsou mu nástrojem úniku před sebou. A co já? Nebojím se být sám? Nemám potřebu přehlušovat ticho?
24) Thornike vmete rodičům do očí vinu za to, že nechali Kheti zavřít do blázince: „Ještě jste se nenabažili toho lhaní?“ Obviní je z toho, že mají (na rozdíl od Varlama, jenž se trápil nad svými hříchy) umrtvené svědomí. Nic jimi nepohne, „jen když si dobře žijí“. Iluze pohodlí, bezpečí, zajištěnosti často otupí ducha, Ostatně proč se zabývat pravdou, která člověka žijícího ve lži nutně zprvu bolí, když nám je teplo a máme co jíst? Proč se zabývat minulostí? Proč si raději neužívat bezstarostně přítomného okamžiku? Nezkouším i já někdy z pohodlnosti žít v podobné dobrovolné zaslepenosti?
25) Thornikeho sebevražda má v sobě rozměr vzpoury, ale i oběti. Chlapec na sobě „platí“ vinu svého dědečka a otce. Nepodobá se v tom jeho smrt vzdáleně sebeupálení Jana Palacha? Neslouží především jako vykřičník pro ochablé svědomí těch, kdo se smířili se životem ve lži? A jak vlastně posuzovat mravní hodnotu takového chování - jedná se o ušlechtilý skutek, anebo o těžký hřích?
26) Thornike se zastřelí puškou od dědečka (a teprve tato tragická smrt přiměje Abela ke skutečnému pokání). Do jaké míry neseme tíhu vin svých otců, dědů?
27) Epilog filmu: Stařenka se táže Kheti na cestu ke chrámu Bohorodičky. Kheti na to: „To je Varlamova ulice. Ta k chrámu nevede.“ Stařenka: „K čemu je taková ulice, která nevede k chrámu?“ K čemu takový život? K čemu takový politický režim?
Žádné komentáře:
Okomentovat