Ucho

r. Karel Kachyňa, hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Československo, 1969, 91 min.

profil filmu na ČSFD

 Tentokrát spíše podněty formou komentáře než "otázkovník":

1) „Důvěřuj, ale prověřuj,“ říká soudruh Anně. Jeho slova jsou heslem doby posedlé podezřívavostí - jsme uprostřed 50. let 20. století. Důvěra, která prochází prověrkou, vlastně žádnou důvěrou není. Výše zmíněné absurdní heslo ve skutečnosti znamená: „Všichni máme strach.“

2) Všichni protagonisté Ucha jsou těžce zranění hříchem, patří k oportunistickým elitám a ideály – měli-li kdy jaké – dávno pohřbili. To platí i o Ludvíkovi a Anně. Ona je směšná, pudová, hloupá a bez vychování. Srdce má plné křivd a milovat bez výčitek už téměř nedokáže; a přece je právě ona nakonec jediným náznakem výjimky v plejádě sobců. Musí však přijít krize, aby se do jejího života vlomila milost. Děje se tak na jediném místě v jinak podrazy a osočováním prolezlém příběhu – totiž ve chvíli, kdy Anna zapomene na sebe a ze strachu o manžela přeleze balkón, aby mu zabránila v sebevraždě. Ani zde nejsou její motivy zcela nezištné... a přece miluje, a proto se tu pro ni otvírají dveře k záchraně (byť je možná brzy zase přibouchne). Kromě tohoto jediného drobného činu padlé ženy, která se vrhá za mužem, jenž se chce zabít, nenajdeme nikde v celém filmu ani náznak sebeobětování. Obě dějiště – to veřejné (sál na Hradě) i to soukromě (vila v Bubenči) – jsou obrazem pozemského pekla. Annino šplhání přes balkón však peklo mění v očistec.

3) Ucho připomíná povídky americké katolické spisovatelky Flannery O´Connorové, v nichž se velmi nedokonalým lidem (takovým jako jsme my) dějí velmi kruté věci... ale právě skrze bolest, smrt a katastrofy vstupuje do otupělých životů Boží láska. A hrdina má často jen pár chvil, aby jí (pro mnohé čtenáře nepostřehnutelně) řekl ano - třeba jen jediným gestem, než vydechne naposled. Tak i v Uchu po noci plné hádek, až skrze strach a ohrožení, naleznou manželé znovu cestu k sobě navzájem, jakkoliv křehké je to sblížení. 

4) Zpočátku působí Ludvík vedle své přízemní, tlachavé ženy přímo jako pan Rozumný. Jenomže uprostřed noci, kdy už mají oba značně připito a nervozita stoupá, přestane si Anna brát servítky. Vmete manželovi do tváře pravdu, která bolí (a která jediná může otevřít cestu k uzdravení) – pravdu o jeho kariérismu, bezskrupulóznosti a zbabělosti. A ta slova slyší nejen on, ale i všudypřítomné „ucho“ Velkého Bratra. Dochází ke katarzi: skutečnosti zamlčované, pod koberec zametané a skrytě zraňující jsou vyjeveny; a probouzejí sice hněv, zároveň však pročišťují vzduch. „Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí“ 

5) Ludvík – distingovaný řiťolezec a kariérní šplhač – je nevypočitatelnou fortunou nakonec vynesen až na pomyslný vrchol. Ale v jeho tváři se neznačí ani stín triumfalismu. Zjišťuje, že ve světě, kde všem vládne strach, jsou exponovaná místa ta nejnebezpečnější a ministerské křeslo tu nemá daleko ke křeslu elektrickému. Čím výš se člověk octne, tím méně je svobodný. Stává se loutkou; a Damoklův meč nad hlavou se kývá.

6) Totalitní systém zotročuje i své vládce. Všechny poutá strach. Snad jen Soudruh na vrcholu pyramidy může mít iluzi svobody. Ale i nad ním stojí soudruhové sovětští... a i kdyby nestáli, přece by byl poslouchán a kontrolován a nevěděl by kým a proč. Hraje se vybíjená - všichni proti všem. (...) V jedné scéně „clifton“ převlečený za číšníka odnáší Anně pugét a upozorňuje jí, že Soudruhem darovaná váza bohužel musí zůstat na místě... jsou totiž skutečnosti, o kterých ani sám Svorník vší socialistické moci není zcela přesně informován.

7) Existovala vůbec cesta, jak zůstat uprostřed systému, který se rovnal celospolečenskému žaláři, svobodný? Nebyli vnitřně svobodnější všichni ti kulaci, kněží a váleční piloti v lágrech? Mnozí z nich, zejména duchovní, ještě po letech svědčili, jakým darem pro ně tato zkouška vlastně byla (viz. např. Z deníku marnosti od Dominika Pecky). Jak mohou tvrdit něco takového?

8) Ta v Uchu zachycená 50. léta mají být dobou, kdy mnozí ještě upřímně komunismu věřili, ale ústa „elit“ na večírku navenek plná frází o budování lepšího světa se ve skutečnosti zajímají jen o žrádlo a chlast (ne, psát slušněji, psát o jídle a pití v tomto kontextu skutečně nelze). Oficiálně se s patřičným patosem řeční o pozdvižení dělnictva a jasných zítřcích, v soukromí je však všem vládcům jasné, jak je vlastně zítřek nejistý. Už za pár chvil můžou tajní zaklepat na dveře i u nich. Proto jezme, pijme, kopulujme, dokud máme čím a jak. Praktický život komunistického papaláše je přímou negací jeho teoretických východisek – místo, aby se takový člověk klaněl budoucímu zlatému věku, který vyznává, volí si modlu ještě menší: to přítomné nic ve skleničce, na talíři, v posteli...

Zlo / Zlo mezi námi

Ondskan, r. Mikael Håfström, Švédsko, 2003, 114 min.

profil filmu na ČSFD

1) Proč se studenti tak ochotně shromažďovali jako diváci rvaček v ringu? Proč skandovali výzvy k boji a chtěli vidět krev (i když by si žádný z nich nepřál podobný zápas podstoupit)? Kde se v člověku bere tahle hyení zvědavost? Je dána geneticky? Výchovou? Je to snad projev dědičného hříchu? Znám ji i ze svého srdce?

2) Jak bych asi jednal, kdybych byl sám studentem na Stjärnsbergu? Snažil bych se přizpůsobit? Chěl bych být průměrný a nevyčnívat? Byl bych třeba ochoten skrývat i svá nadání, jen abych unikl pozornosti starších tyranů? Zkoušel bych z nespravedlivého řádu utéct - do světa vlastních snů, ke knihám, sportu...? Anebo bych se mu pokoušel nějak vzepřít? Jak (obzvláště nemám-li svaly jako Erik)?

3) Byla tou vlastností, jež pomohla Erikovi na škole obstát, především fyzická síla? A pokud ne, co tedy?

4) Proč asi otčím Erika mlátil? Proč k tomu matka mlčela a hrála na piano? Proč se chlapec tak dlouho nevzepřel a namísto toho si vybíjel agresivitu na spolužácích ve státní škole? Kde se bralo násilnictví v Silverhielmovi a jeho spolužácích?

5) Proč se asi studentská správa na Stjärnsbergu zvrhla v despocii? [Nejednalo se přitom zdaleka o jediný příklad systematické šikany na elitních soukromých školách; totéž se dělo i v Anglii – viz autobiografii C. S. Lewise Zaskočen radostí].

6) Erik se baví s Pierrem o Gándhím a ptá se: „Myslíš si, že je možné odporovat i nenásilně?“ A Pierre odpovídá: „Ne, ale rád bych si to myslel.“ Co soudím já? Co by asi dělal Gándhí, kdyby se ocitl jako student na Stjärnsbergu? Jak by se mu na škole vedlo? Mohl by školní pořádky nenásilnou cestou změnit? Pokud ano, jak?

7) Pierre je pozván do ringu a rozhodne se jít, i když ví, že dostane. Erik si povzdechne: „Kéž bych tam mohl jít místo tebe.“ Přítel podrážděně namítá: „Myslíš si, že jsi lepší než já?“ Co bylo příčinou tohoto konfliktu? Ohradil se Pierre oprávněně? Jak bych se asi cítil a jak bych jednal já na jeho místě?

8) Silverhielm si před Erikem povzdechne: „Nic z toho se nemuselo stát. Kdyby se všichni řídili pravidly, bylo by všechno jednoduší.“ Nemá pravdu? Neteklo by na škole méně krve, kdyby se všichni studenti podvolili vládě „týmového ducha“? Pokud se Silverhielmem nesouhlasím, co bych mu namítl?

9) „Myslel jsi, že tě zabiju? Nejsem jako ty,“ říká Erik zdrcenému Silverhielmovi. Neprojevila se právě v tuto chvíli Erikova skutečná síla? Myslím si, že se Silverhielm po tomto zážitku změnil? Změnily se pořádky na škole?

10) V poslední scéně filmu se Pierre přiznává, že už nechce být spisovatelem. Teď namísto toho jede do Ženevy žít život podle přání svého otce obchodníka. Erik si naproti tomu svůj sen o studiu práv udržel. Proč si je jeden ponechal a druhý se jich vzdal? Jaký je osud mých vlastních velkých snů? Měl jsem / mám nějaké? Šel jsem za nimi, anebo jsem je odložil? A pokud to druhé, byla důvodem pro jejich odložení dospělost, anebo zbabělost? Jak rozlišuji, kdy je snění o velikých věcech pokušením a kdy znamením mého skutečného povolání?

Katyň

Katyn, r. Andrzej Wajda, Polsko, 2007, 117 min.


profil filmu na ČSFD

1) Měl plukovník Andrzej na počátku filmu zkusit utéct se svou manželkou a vyhnout se zajetí? Tvrdil, že odejít nemůže, neboť je vázán vojenskou přísahou. Ona tvrdila, že musí, neboť je vázán přísahou manželskou. Bylo dobře, že zůstal?

2) Poručík se hněvá kvůli zajetí bez boje. Rozlévá svou hořkost do všech stran. Přijde k němu jiný důstojník, vloží mu do rukou růženec a řekne: „Pane poručíku, v tomhle hledejte útěchu.“

3) Sovětský důstojník nabízí Anně, že si ji vezme za ženu, aby ji uchránil před deportací. Varuje jí, že být manželkou polského důstojníka rovná se jistému rozsudku smrti pro ni i pro její dceru. Ona odpovídá: „Ale já už muže mám.“ Rozhodla se správně? Jaké důvody hovoří ve prospěch fingovaného sňatku a jaké proti němu?

4) Kněz tajně zpovídá internované důstojníky v budově lágru, jenž byl dříve klášterním chrámem. Když přijde dozorce, maskuje se duchovní tím, že před sebou rozevře noviny: sovětskou Pravdu. Lži o druhých v komunistických novinách, jsou konfrontovány s pravdou o sobě ve svátosti smíření.

5) Manželka polského generála zavražděného v Katyni je předvolána na nacistké oddělení propagandy. Čeká se od ní veřejné prohlášení, že se bude modlit za potrestání sovětských zločinců. Ona odmítne, i když jí hrozí deportace do Osvětmi. Proč? - Na konci filmu se voják, před tím než je zastřelen, modlí ne za potrestání vrahů ale: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

6) Nacistický i komunistický režim zacházejí s historií jako s volně manipulovatelným materiálem k prosazení vlastních zájmů (srv. dva dokumenty o událostech v Katyni). Má smyl proti historickým lžím bojovat? Proč? Proč bylo ve filmu tolik Poláků ochotno položit i život, jen aby nepřitakali sovětské verzi událostí z Katyňského lesa? Proč jsou lidé ochotni umírat kvůli datu (1940 místo 1941)?

7) Bylo Polsko Rudou armádou osvobozeno? A co Československo?

8) Rozhovor mezi paní generálovou (která má má během veřejného promítání zfalšovaného dokumentu o Katyni jako jediná odvahu říci: „To je lež!“) a důstojníkem Jerzym, který kvůli přežití slouží novému, komunistickému Polsku a který falešně dosvědčil, že za zločin mohou Němci:

- Ona: Sověti lhát musejí, aby ten zločin ukryli, ale vy nemusíte.
- On: Paní generálová...
- Ona: Vy nesmíte.
- On: Viděl jsem hroby těch, se kterými jsem byl v Kozelsku. Nevěřil jsem, že žiju, protože jsem tam měl být s nimi.
- Ona: Hlavně byste měl, pane majore, svědčit o pravdě.
- On: To bych si mohl rovnou prostřelit hlavu. (Vzápětí zasalutuje okolo procházejícím sovětským důstojníkům.)
- Ona: Salutujete vrahům jako vítězům.
- On: To je jedno, zda jsou to Sověti nebo Němci. Mrtvé stejně nikdo nevzkřísí. Musíme to přetrvat, odpustit. Musíme žít.
- Ona: Jste stejný jako oni. Možná smýšlíte jinak, ale děláte to samé. Jaký to má význam, že smýšlíte jinak?    

     Měl Jerzy povinnost mluvit pravdu, i když by to pro něj znamenalo téměř jistou smrt? Měl právo skrýt své mínění, naoko sloužit režimu a přetvářet jej zevnitř? Je paní generálová odpovědná za jeho následující sebevraždu? Měla mluvit citlivěji?

9) Student Tadeusz napíše do svého životopisu, že mu Sověti zastřelili roku 1940 otce. Odmítnou ho proto přijmout na školu, dokud údaj nevyškrtne. On nechce. Ředitelka se mu snaží pomoci a argumentuje: „Mně jde jen o to, abys udělal maturitu. Kdo tuhle zemi zvedne z prachu, když se všichni necháte pozabíjet?“ Přesvědčila by mě?

10) Tadeusz odpoví: „Životopis, paní ředitelko, má člověk jen jeden.“

11) Agnieszka se vrátila jako jedna z mála přeživších z varšavského povstání a ani tváří v tvář novým pořádkům nerezignovala. Prodá své vlasy jako paruku, aby za peníze mohla pořídit náhrobek pro bratra zavražděného v Katyni. Divadelní kadeřník jí říká: „Víte, že ten, kdo na sebe bere něčí paruku, bere na sebe i jeho osud?“ V divadle se právě hraje Sofoklova Antigona! Znám její příběh? V čem je podobný tomu Agnieszčinu?

12) Kněz odmítne náhrobek Agnieszčina bratra v kostele umístit, protože je na něm pravdivé datum událostí v Katyni. Má strach o budoucnost právě zatčeného kanovníka... a nejspíš i svoji. Agnieszka na to: „Myslela jsem, že svatyně je něco jiného než státní úřady nebo noviny.“ Zachoval se kněz spíše zbaběle, anebo prozíravě? Má církev plnit roli svědomí národa? Smí na ni rezignovat ve jménu sebezáchovy svých členů?

13) Agnieszčin rozhovor s její sestrou – ředitelkou školy. Jedna volí cestu radikálního svědectví, druhá cestu kompromisu:

- Agnieszka: Tak mi pomoz. - Bojíš se.
- sestra: Víš přece, že nemůžu.
- Agnieszka: Vstup do strany, budeš mít větší vliv.
- sestra: Agnieszko, tak to není. Je jiná doba a té nás nikdo nezbaví za našeho života ani za života našich dětí.
- Agnieszka: Tys tam už vstoupila.
- sestra: Ty ses nepoučila ani z toho povstání. Tenhle svět nezměníš. Můžeme se nechat deportovat, můžeme se nechat zabít, nebo se můžeme pokusit vybudovat tady tolik svobody, kolik se dá. Nebo aspoň tolik polskosti, kolik se dá. Jsi moc chytrá, abys to nechápala.
- Agnieszka: Ty sis už našla místo v tom svým novým světě, ale já jsem v tom starým, v tom, kde je Piotr (zavražděný bratr). Pokud si mám vybrat, tak zůstanu s ním.
- sestra: Dáváš přednost mrtvým a to je morbidní.
- Agnieszka: Ne. Dávám přednost zavražděným před jejich vrahy. (Sestra se obrátí a odejde.)

14) Agnieszka odmítne podepsat o tom, že Katyň je nacistickým zločinem, i když sama právě proti Němcům za války bojovala. Za svou odvahu je popravena. Náhrobek, který postavila bratrovi a kde stojí psáno „Nikdy nezapomeneme“ je vzápětí rozbořen. Bylo tedy její svědectví marné a její oběť nesmyslná? Má smysl položit život za pravdu, která bude možná vymazána z paměti národa? Bude tuto věc jinak vnímat křesťan a jinak člověk nevěřící?

15) Anna až do posledních minut filmu urputně – navzdory všemu – doufá, že manžel žije. Je  její naděje nerozumná a vysilující, anebo ji udržuje při životě? Bylo by pro ni a pro okolí snazší, kdyby připustila manželovu smrt?

16) V posledním záběru snímá kamera růženec v dlani právě zabitého vojáka. Prohrála pravda, dobro, odvaha... tváří v tvář totalitní moci, anebo zde lze spatřit znamení vítězství těch, kdo stáli na slabší straně dějin? Zněly modlitby vražděných důstojníků („...přijď království tvé...“) do prázdna? Jsou katyňští mrtví jen organismy, které měly smůlu v boji s jinými organismy o přežití, anebo jsou semen ukrytým v zemi pro věčný život? Nejsou zrnka růžence symbolickým obrazem toho zrna, o němž Ježíš praví: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Měly v Katyni poslední slovo hlavně sovětských zbraní, anebo to poslední Slovo teprve přijde?

Žít

Ikiru, režie Akira Kurosawa, Japonsko, 1952, 143 min.

profil filmu na ČSFD

1) Na začátku je divákům představen hrdina filmu - Kandži Watanabe, šéf Oddělení veřejných služeb. „Není ničím zajímavý. Vlastně jen proplouvá životem.“ Tento stav „chodící mrtvoly“ u něj trvá už dvacet let. Jak se do něj asi dostal? A co já? Žiji, anebo se nechávám žít?

2) Pan Watanabe tuší, že má rakovinu, ale v nemocnici mu pravdivou diagnózu nesdělí. Přál bych si v podobné situaci svůj zdravotní stav znát, anebo bych byl raději klamán? Proč si dnes tolik lidí přeje zemřít rychle a nečekaně, zatímco naši předkové se k Bohu modlili: „Uchraň nás od smrti náhlé“? Mohl by pan Watanabe před smrtí vykonat své dílo, kdyby se včas nedozvěděl o pravé povaze své nemoci?

3) Jakou útěchu nachází pan Watanabe trpící smrtelnou chorobou v rodině, v práci, ve svém majetku a postavení?

4) Pan Watanabe se svěřuje spisovateli v nočním baru, že původně chtěl s vědomím nemoci svůj život rychle skoncovat. Vzápětí však dodává: „Teď nemůžu umřít - vždyť ani nevím, pro co jsem vlastně žil.“ Pro co nebo pro koho žiji já? Obstál by tento cíl tváří v tvář umírání?

5) Spisovatel říká panu Watanabemu: „Ta rakovina vám otevřela oči. Někteří neprohlédnou nikdy.“ Co tím asi myslel?

6) Hrdina filmu našetřil spoustu peněz a teď, když je má, neví, proč je má, ani jak je užít. Spisovatel mu pomůže a jako „milosrdný Mefistofeles“ se mu stane průvodcem po požitcích nočního města. Nalezne hrdina v ochutnávce života podle hesla carpe diem (spíše vlastně: carpe noctem) útěchu? Kdybych měl před sebou pár posledních měsíců života a na účtu spoustu peněz, snažil bych se je utratit a zbývající čas si užít?

7) Pan Watanabe potká svou mladou podřízenou, která chce z úřadu odejít, protože ji tamní práce nenaplňuje. Mluví s ním – na japonské poměry – s odzbrojující otevřeností: „Vydržel jste tam pracovat 30 let - z toho mám husí kůži.“ On se zamyslí: „I když se budu hodně snažit, nevzpomenu si z těch 30 let na nic konkrétního - jen na spoustu práce a nudy.“ Čím jsem já naplnil poslední roky svého života?

8) Pan Watanabe je uchvácen dívčinou bezprostředností, energií a v její vyhledávané společnosti sám ožívá. Mohla být útěcha z tohoto pozdního romantického vzplanutí dostatečnou odpovědí na jeho situaci?

9) Hrdina se dozví, že mu v práci přezdívají „mumie“. Sám přitaká, že se něčím takovým stal. Prý se však namáhal proto, aby zajistil dobrý život synovi. Dívka však namítá: „Třeba vás nežádal, abyste se pro něj tolik dřel.“ Nebyl by udělal lépe, kdyby synovi raději věnoval více času, kdyby s ním byl v těžkých okamžicích (srv. scénu z nemocnice před operací slepého střeva)? Nechybuji i já často tím, že sloužím druhým způsobem, jaký po mně nechtějí, namísto toho, abych byl pozorný k jejich skutečným potřebám? Nejsem jako Marta, která běhá a pracuje i tehdy, když by raději měla sedět u Ježíšových nohou ? (srv. Lk 10,38 nn.)

10) Pro syna je pan Watanabe především praktickou přítěží a také zdrojem potenciálního příjmu z dědictví. Nevnímám i já své blízké z hlediska vlastních cílů? Záleží mi na jejich dobru? Nepoužívám je jako prostředek v rámci vlastních plánů?

11) Pan Watanabe říká v posledním rozhovoru s dívkou: „Já vlastně sám sebe ani pořádně neznám. A už brzo zemřu.“ Dělám něco pro to, abych si podobnou otázku nemusel položit teprve v nejzazších okamžicích života? Ptám se, kdo jsem a proč žiji? Anebo na to kvůli „praktickým věcem“ nemám čas?

12) Pan Watanabe uchvácen jejím elánem dívku žádá: „Naučte mě být jako vy.“ Ona chvilku vypráví o své práci v továrně na hračky a on po jejích slovech najednou prozře. Co za  proměnu se v něm v tu chvíli odehrálo?

13) „Pokud máte cíl, zdoláte každou překážku,“ říká pan Watanabe po svém přerodu. Jeho slova se podobají Nietzscheho výroku: „Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese i každé jak.“ Souhlasím?

14) Děj se posune o pět měsíců vpřed. Pan Watanabe příběhu právě zemřel. Koná se smuteční slavnost a v hovoru se teprve postupně odkrývá celý rozsah hrdinova předsmrtného díla. Zástupce starosty chce zásluhy za postavení hřiště připsat sobě. Co všechno však svědčí proti němu?

15) „Jeho odhodlání občas hraničilo s fanatismem,“ říká jeden z úředníků o proměněném panu Watanabem během smuteční hostiny. Hrdina se na cestě za postavením hřiště nenechal ničím odradit: opakovaně klepal na dveře a stál a čekal. Ohlížel se přitom na to, jak vypadá před lidmi, zdali se neztrapní? Nepřekážejí mi někdy falešné ohledy na mínění druhých v tom, abych konal to, co jsem poznal jako správné?

16) Jeden z hostů smuteční slavnosti však zároveň o panu Watanabem říká: „Překvapovalo mě, jak byl uctivý i k podřadným úředníčkům, jako jsem já.“ Jsem schopen jít za správným cílem, aniž bych druhé vnímal jen jako překážky či prostředky k jeho dosažení?

17) Hrdina je během svých posledních měsíců fyzicky zesláblý, chodí shrbeně, s druhými jedná s prosebnou uctivostí... a přece ve svém úsilí o postavení hřiště nepůsobí jako slaboch? Proč ne? V čem se projevuje jeho odvaha a síla?

18) Rozhovor pana Watanabeho s kolegou během nekonečného obíhání úřadů. Kolega, poté co jsou vyhozeni z kanceláře, prohlásí: „To už přestává všechno. Chodíme sem už dva týdny. Mohli by nám aspoň říct, jestli nám ty peníze dají nebo ne. Vás to jejich chování neuráží?“ Pan Watanabe: „Ne, nemohu se zlobit na každého. Na to jednoduše nemám čas.“

19) Hosté nakonec dospějí k závěru, že pan Watanabe musel o své nemoci vědět, a jeho vnitřní proměna je jim náhle pochopitelná. „To vysvětluje vše. Každý z nás by se zachoval stejně,“ dušují se. Opravdu? Člověk má přirozený sklon ztotožňovat se spíše s hrdiny než s padouchy (třeba i při sledování filmů a četbě knih). Tento úkon představivosti však nemá nic společného s realitou. Jsem si vědom, jak za svým ideálem zaostávám a přitom za ním jdu, anebo se s ním naopak falešně ztotožňuji a přitom se duchovně nehnu z místa?

20) Hosté se shodují na tom, že jeden úředník v soukolí kafkovského byrokratického aparátu nic nezmůže. Alespoň dosud se mohli takto vymlouvat, dokud jim pan Watanabe neukázal opak. Jak přistupuji ke své práci já? Lenivě? Rezignovaně? Znuděně? S touhou po jiném zaměstnání nebo alespoň po konci pracovní doby? Anebo se snažím i uprostřed každodenních úkolů sloužit (ochotou, vlídností, citlivostí pro potřeby druhých, energií a tvořivostí...)? Něco takového je možné i na tom nejnudnějším „Úřadě pro obecné záležitosti.“ Vnímám práci jako poslání, jako způsob, jak shůry svěřený čas proměnit ve službu druhým (dívka z továrny na hračky, bývalá kolegyně pana Watanabeho, to dovedla), anebo spíše jako nutné zlo, jako újmu na čase, který je jen můj, který mi patří?

21) Policista svědčí o posledních hodinách pana Watanabeho, jehož viděl sedět na houpačce uprostřed právě dostavěného dětského hřiště: „Vypadal tak spokojeně. Jeho hlas se mi doslova vryl do srdce [zpíval si píseň ´Život je krátký´].“ Zeptejme se znovu: je lepší zemřít náhle, anebo jako pan Watanabe?

22) Úředníci se v závěru hostiny dohodnou, že budou dřít stejně jako pan Watanabe. Jak to dopadne s jejich předsevzetím? Jak to dopadá s mými?

23) Bylo by tragédií, kdyby hrdina plán na postavení hřiště už nestačil prosadit? Byl důležitější výsledek jeho činnosti, to, že po sobě něco zanechal, anebo proměna v jeho duši?

24) Jak hrdinovo obrácení vnímat z křesťanského hlediska? V čem bylo posunem oproti jeho předchozímu životu? Co této ´konverzi´ případně scházelo? Byla dostatečnou odpovědí na hrůzu smrti?

Pokání

Monanieba, režie: Tengiz Abuladze, Sovětský svaz / Gruzie, 1984, 153 min.

profil filmu na ČSFD

1) Smíme odpustit vinu bez pokání? Anebo je třeba „vykopávat mrtvoly z hrobu“ a vinu stavět sobě i druhým před oči, dokud nebude uznána? Proč?

2) Má tedy smysl hnát před soud bývalé komunistické pohlaváry, dnes devadesátileté stařečky, anebo je to nehumánní? Na čem vlastně záleží? Na tom, aby byla veřejně odsouzena vina? Na tom, aby byl potrestán viník? Anebo na tom, abychom na minulé křivdy zapomněli a šli dál?

3) Když srovnám muže tři generací rodiny Aravidze - Varlama, Abela a Thornikeho - co je pro každého z nic příznačné? Jaký má kdo z nich vztah k pravdě a k vlastnímu svědomí? Jsou jejich postoje nějak typické i pro jednotlivé epochy (stalinismus, normalizace, perestrojka)?

4) Přestane zamlčovaná vina časem existovat, protože se o ní nemluví, anebo je spíše „kostlivcem ve skříni“, který na člověka jednou vypadne? Nevrátí se nám nějak historické hříchy, které byly zameteny pod koberec? Mladí Němci začali v 60. letech klást svým rodičům nepříjemné otázky ohledně nacistické minulosti. Přispělo toto odtabuizování nacismu, toto otevření starých ran, k mravní očistě národa? Ptali jsme se my svých rodičů a prarodičů na jejich postoje v časech komunismu?

5) Varlam je i po smrti mnohými adorován. Muž v uniformě si na počátku filmu povzdychne: „To byl pro mě bůh.“ Domnívá se, že diktátor za nic nemohl, že byl jen oklamán svými spolupracovníky. Setkal jsem se někdy s podobným zbožšťováním mrtvých (např. Stalina v současném Rusku)? Co to v nás je? Jak to, že vraždu člověka trestáme deseti, patnácti lety vězení, zatímco vraždu desetitisíců a statisíců (Alexandr, Napoleon, Lenin...) odměňujeme sochou na piedestalu v panteonu „velkých“? Proč máme potřebu nechat se okouzlovat a klanět se těm, kdo disponovali mocí, byť ji užili ke zlému?

6) Kdo byl vlastně Varlam Aravidze? V čem se lišil od svého syna? Jak mohl s takovým zápalem recitovat Shakespearův sonet 66 (o pravdě), který ve skutečnosti svědčil proti němu? Sandro Baratheli o Varlamovi poznamená: „Komediant. To není můj typ.“ Je vůbec možné se dobrat diktátorovy tváře za množstvím jeho masek?

7) Varlam nechá přestavět vnitřek chrámu Bohorodičky na pokusnou elektrárnu. Co tento jeho čin symbolizuje? Vypovídá něco o vztahu totalitních režimů ke vědě a k náboženství? Scéna z kostela je ve filmu doprovázena slovy Alberta Einsteina, který mj. říká: „Síla atomu změnila vše - kromě našeho myšlení.“ Jsou jeho slova platná i dnes? Změnilo se lidské srdce s nástupem věku internetu? Poslední záběr scény z chrámu snímá fresku vyhnání z Ráje. Ideologie nacismu i komunismu učení o padlé lidské přirozenosti popíraly. Považovaly člověka za „vyšlechtitelného“ , ať už genovým inženýrstvím nebo výchovou (případně intenzivní formou výchovy - tj. mučením). Co o takovémto vyrábění „nového člověka“ soudí křesťanství? V čem se liší křesťanský ideál svatosti od zmíněných totalitárních plánů na zdokonalení lidstva? Neselhaly velké utopie 20. století také proto, že vycházely z chybných předpokladů o člověku, když jej považovali za manipulovatelný materiál, nikoliv za svobodnou osobu zatíženou břemenem hříchu? Neignorovaly všechny pokusy udělat ze světa ráj příběh o vyhnání z Ráje?

8) Varlam odpovídá delegaci prosící za záchranu chrámu: „My uděláme z města ráj... s vaší pomocí, pánové, s vaší pomocí.“ Diktátorovu dvojsmyslně vyznívající poznámku dobře osvětlují slova kardinála Meisnera: „Pro kolektivní systém socialismu  znamenal jednotlivec jen něco jako uhlí, které bylo neuváženě  spalováno v lokomotivě takzvaného pokroku, aby bylo lidstvo  dopraveno do komunistického ráje.“

9) Sandro Baratheli oponuje Varlamovi, jenž chce využít jeho malířského umění ke vzdělávání občanů: „Národ může vzdělávat duchovní pastýř nebo morální hrdina; ne vy nebo já.“ Spočívá proměna světa k lepšímu v rukou politiků, umělců, anebo především světců?

10) Pomohla rodině malíře Baratheliho křesťanská víra v tom, aby nepodlehli svůdnosti Varlamovy demagogie (srv. až groteskní scénu volby starosty)? Nebyli za časů komunismu a nacismu často právě křesťané ti, kdo dokázali říci „ne“ přitažlivým sekulárním nabídkám spásy? Nejsou totalitní ideologie především náhražkovým náboženstvím, které chce zaplnit existenciální prázdnotu v srdci člověka?

11) Na základě jakého klíče jsou lidé ve Varlamově městečku zatýkáni? Proč si stráže přicházejí pro diktátorovy odpůrce i přívržence? K čemu asi mělo takové jednání - v SSSR během stalinismu běžné - vést?

12) Varlam dostane dopis od anonymní „skupiny malířů“ ostouzející Sandra Baratheliho. Na základě tohoto hanopisu zmíněného malíře zatkne. Na kritiku pak reaguje: „Já jsem jen plnil vůli lidu.“ Co je to vlastně vůle lidu?

13) Varlam: „Já stojím na straně většiny, ta rozhoduje.“ Michail: „Jeden rozum vyváží tisíc idiotů.“

14) Totalita se projevuje především všudypřítomností strachu („I já mohu být kdykoliv zatčen.“), úzkosti a nejistoty. V jedné scéně filmu čeká dlouhá řada žen na zprávy o svých mužích vězněných zřejmě kdesi daleko v pracovních táborech. Většině z nich se na dotazy dostává rutinní odpovědi: „Odtransportován bez práva na korespondenci.“ Jedna žena na to reaguje: „Řekněte aspoň, že umřel.“ V další scéně pak ženy hledají jména svých blízkých vyrytá na kládách přivezených z táborů jako jediné zbývající potvrzení toho, že jejich blízcí snad žijí.

15) V alegorické scéně se slepou spravedlností je na postavě Michaila ukázáno, k jakým absurdním postojům dokázal systém komunistického vyšetřování člověka přimět. Podobně o sobě lidé odříkávali sebevětší absurdity při politických procesech v Československu 50. let. Michail Sandra výmluvně přesvědčuje o užitečnosti lži. Ten však mlčí... jako Ježíš před Pilátem. (Srv. soudní procesy ve snímku Kladivo na čarodějnice a postoj děkana Lautnera).

16) Diktátorova paranoia narůstá: „Čtyři z každých tří jsou naši nepřátelé,“ volá z tribuny. „Chytíme kočku v černé místnosti, i když tam nebude.“ Je ztráta zdravého rozumu důsledkem vytrvalého putování po cestě zla? Je to projev politického stihomamu? Není i Varlam otrokem vlastní totality? Nežije i on v neustálém strachu?

17) Varlam se nakonec schová mezi betonové zdi. Ukrývá se před sluncem, vysmívá se mu, střílí po něm. Co toto na první pohled absurdní chování znamená?

18) Abel po přelíčení s Kheti Baratheliovou odpovídá svému synu Thornikemu: „Varlam nic špatného nedělal. To byla taková doba.“ Do jaké míry si člověk může brát dějiny na svou obhajobu? Jsou mravní pravidla podmíněna dobou? Pokud ne, proč?

19) Na Thornikeho otázku ohledně věznění a zatýkání Abel reaguje: „Co znamená život pár jedinců, když jde o štěstí milionů?“ Totalitní stát rozhazovačně obětoval statisíce lidí na oltáři lidstva. Kam se však podělo štěstí, v jehož jménu byla oběť přinesena?

20) Thornike má sen, v němž jeho matka tančí okolo rakve diktátora, který zatím spí a spokojeně se převaluje. Netančí kolem diktátorovy mrtvoly právě takto ti, kdo zastírají jeho vinu, kdo o něm již nechtějí mluvit a schovávají jeho obrazy na skříň v touze zapomenout? V další symbolické scéně běhají papaláši s Varlamovou rakví mezi zdmi, z nichž není úniku.

21) Druhá generace vládců městečka bojuje s Kheti - ženou, která jim supluje svědomí - tím, že ji nechá zavřít do blázince. Nemocná společnost nechává léčit lidi, kteří dosud nepřestali vidět pravdu, jako psychicky choré.

22) Během soudního procesu s Kheti se v Abelovi prvně hne svědomí. Sestoupí do symbolického sklepa, kde se skrývají i Sandra Baratheliho zabavené jeho otcem zabavené a vyznává se neznámému zpovědníkovi ze své rozpolcenosti a pokrytectví: „Hlásám ateismus a přitom nosím křížek. (...) Jsem s to všechno odpustit, každou ohavnost omluvit.“ Jenomže zpovědník je ďábel s Varlamovou tváří a vysmívá se mu: „Koho chceš oklamat, ty neřáde? Takoví jako ty se jen tak nerozpoltí. Máš prostě strach.“ Abel má dosud daleko k dokonalé lítosti. Prostě jen ztrácí půdu pod nohama - bojí se najednou ztráty reputace a postavení, strachuje se, že přijde o úctu svého syna... a to vše vydává za kajícnost. Alespoň si však již uvědomuje svou zbabělost a prolhanost. Již si také - poprvé po letech - položil otázku: „Kdo jsem?“

23) Abelova slova během „zpovědi“: „Něvěřící člověk o samotě myslí jen na smrt.“ Celé roky před tou myšlenkou utíká a rodina i kariéra jsou mu nástrojem úniku před sebou. A co já? Nebojím se být sám? Nemám potřebu přehlušovat ticho?

24) Thornike vmete rodičům do očí vinu za to, že nechali Kheti zavřít do blázince: „Ještě jste se nenabažili toho lhaní?“ Obviní je z toho, že mají (na rozdíl od Varlama, jenž se trápil nad svými hříchy) umrtvené svědomí. Nic jimi nepohne, „jen když si dobře žijí“. Iluze pohodlí, bezpečí, zajištěnosti často otupí ducha, Ostatně proč se zabývat pravdou, která člověka žijícího ve lži nutně zprvu bolí, když nám je teplo a máme co jíst? Proč se zabývat minulostí? Proč si raději neužívat bezstarostně přítomného okamžiku? Nezkouším i já někdy z pohodlnosti žít v podobné dobrovolné zaslepenosti?

25) Thornikeho sebevražda má v sobě rozměr vzpoury, ale i oběti. Chlapec na sobě „platí“ vinu svého dědečka a otce. Nepodobá se v tom jeho smrt vzdáleně sebeupálení Jana Palacha? Neslouží především jako vykřičník pro ochablé svědomí těch, kdo se smířili se životem ve lži? A jak vlastně posuzovat mravní hodnotu takového chování - jedná se o ušlechtilý skutek, anebo o těžký hřích?

26) Thornike se zastřelí puškou od dědečka (a teprve tato tragická smrt přiměje Abela ke skutečnému pokání). Do jaké míry neseme tíhu vin svých otců, dědů?

27) Epilog filmu: Stařenka se táže Kheti na cestu ke chrámu Bohorodičky. Kheti na to: „To je Varlamova ulice. Ta k chrámu nevede.“ Stařenka: „K čemu je taková ulice, která nevede k chrámu?“ K čemu takový život? K čemu takový politický režim?

Velké ticho

Die Große Stille, režie: Philip Gröning, Německo / Francie / Švýcarsko, 2005, 169 min.

profil filmu na ČSFD

1) Nejlepším výchozím bodem pro rozjímání jsou ve spojení se scénami z filmu samotné podtituly jednotlivých kapitol – většinou citace z Písma:

•  A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. (1 Král 19,11-13)

•  Tak ani žádný z vás , kdo se nezřekne všeho, co má, a nenásleduje mne, nemůže být mým učedníkem. (cf. LK 14 25.33)

• Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. (Jer 20,7)

• Toto je ticho: nechat Pána, aby v nás vyslovil slovo, které je On sám
  

• Máš něco, co bys nedostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nedostal? (1 K 4,7)

•  A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,25)

• Hle, stal jsem se člověkem. Kdybyste odmítali stát se spolu se mnou Bohem, byli byste vůči mně nespravedliví.

• Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt. (Jer 29,13)
  

• Jsem, který jsem. (Ex 3,14)
  

2) Film neplyne vpřed, ale v kruhu (nebo ve spirále). Opakují se v něm cykly práce a modlitby, dne a noci, ročních dob. Dokonce i podtituly jednotlivých kapitol se vracejí. Život mnichů jako by nesměřoval k žádnému pozemskému zítřku, ale jen k přítomnosti a k věčnosti. Nenahání mi takovýto „cyklický život“ hrůzu? Nepřipomíná mi sisyfovskou lopotu s balvanem, který je stále dokola tlačen na vrchol a stále znovu padá? Dokážu si představit vlastní život, kdyby v něm nebylo žádné pozemské zítra, k němuž bych vztahoval své úsilí (dobře se oženit/vdát, získat lepší pozici v práci, postavit dům...)? Lze tak vůbec žít bez víry?

3) Mnich se téměř nehne ze své cely. Vysoko nad ním letadla spěchají z kontinentu na kontinent. Jací lidé asi sedí uvnitř? Kdo je svobodnější: dobrovolný vězeň kartouzy, který denně zapírá sám sebe, anebo člověk, jemuž moderní technika dává skoro neomezené možnosti seberealizace a on je neváhá všechny využít? Kdo z nich je asi šťastnější?

4) Slepý kartuzián (jediný, kdo v celém filmu mluví na kameru): „Škoda, že svět ztratil smysl pro Boha. To je skutečný hřích. Lidé už nemají důvod žít. Pokud se odmítá myšlenka na Boha, proč žít na této zemi?“

5) Proč vlastně mniši nemluví? Proč tráví většinu dne sami v prázdné cele. Proč nedělají nic tvůrčího, navenek smysluplného? Proč nebudují ´lepší svět´? A proč navzdory tomu všemu nevypadají nešťastně?

6) Dokážu mlčet? Umím být sám? Vážím si ticha, anebo se je stále snažím přehlušit činnostmi, sněním, plánováním? Naslouchám Bohu, když jde o důležitá rozhodnutý, anebo životem jedu spíše jako buldozer bezohledně mířící za uskutečněním vlastních plánů? Vyhledávám pravidelné chvíle samoty? Považuji je za součást své ´duchovní hygieny´? Nejsem spíš oběť vlastní činorodosti, anebo nekonečných přívalů dat zvenčí (z novin, televize, internetu, zábavního průmyslu)?

7) Kdo je více slepý: nevidomý mnich, který dokáže vnímat zázračnost života a Boží lásku, anebo člověk ostřížího zraku, který – ať už pohlédne na cokoliv – nedokáže žasnout, nevidí krásu stvoření a nemá koho by za ni chválil?

8) Opravdu mniši utíkají od reality do náboženských iluzí, jak se jim často vytýká? Neutíkají spíše od zbytečných činností a marných slov do prostoru samoty a ticha, v němž lze realitu lépe vidět a slyšet?

9) Vnímám mnišský život jako sobeckou snahu o vlastní zdokonalení daleko od druhých, anebo jako odpověď na Boží volání ke vztahu a sebedarování? V prvním případě by bylo mnišství vrcholem egoismu, ve druhém cestou láskyplného lidského sebeodevzdání Tomu, kdo se jako první odevzdal člověku. Která z těchto interpretací mi přijde pravdivější, když sleduji detailní záběry tváří jednotlivých kartuziánů?

10) Mohl by kartuzián celé roky vydržet ve své cele, kdyby v ní byl opravdu jen sám a zabýval se sám sebou, kdyby mu nedělal společnost Ten, jenž si ho povolal? Není nakonec kontemplativní mnich, jakýmsi živým důkazem Boha?

11) Z chórové modlitby mnichů:

Hospodin kraluje, zajásej, země,
nechť se zaradují četné ostrovy.
Všechna díla Páně, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Andělé Páně, velebte Pána,
nebesa, velebte Pána.
Všechny vody nad nebem, velebte Pána,
všechny mocnosti Páně, velebte Pána.
Slunce a měsíci, velebte Pána,
nebeské hvězdy, velebte Pána.
Všechny deště a roso, velebte Pána,
všechny větry, velebte Pána.
Ohni a žáre, velebte Pána,
studeno a teplo, velebte Pána.
Roso a jíní, velebte Pána,
zimo a chlade, velebte Pána.
Ledy a sněhy, velebte Pána,
noci a dni velebte Pána.
Světlo a temno, velebte Pána,
blesky a mraky, velebte Pána.
Země, veleb Pána,
chval a oslavuj ho navěky.
Prameny, velebte Pána... (Dan 3,57-88)

      Pomohl mi film lépe vnímat slova této modlitby? Dokážu ještě žasnout nad vodou, sněhem, zimou a chladem, sluncem a měsícem? Anebo u mě úžas zmizel v běhu všedních dní? Nevnímám svět kolem sebe jen z hlediska užitku či nepohodlí (voda je dobrá, můžu-li ji pít nebo se v ní umývat, špatná pokud na mě prší nebo se rozvodní...). Není pohled mnicha na svět v tomto ohledu méně sebestředný, odpoutanější? Nedokáže kartuzián vidět svět pravdivěji? Nepomáhají chvíle ticha a „ne-činnosti“ k tomu, aby si člověk vybudoval odstup od vlastních praktických a utilitárních zájmů a naučil se lépe – s větším úžasem – vnímat skutečnost kolem?

12) Slova slepého kartuziána: "Nemáme mít strach ze smrti, naopak. Je pro nás velkou radostí znovu nalézt Otce. Minulost, přítomnost, to jsou lidské věci. V Bohu není minulost, v něm je jedině přítomnost. A když nás Bůh vidí, vidí již celý náš život. A protože je bytostí nekonečně dobrou a hledá stále naše dobro ve všem, co se nám přihodí, není důvod se bát. Často děkuji Bohu, že mě učinil slepým. Jsem si jistý, že to bylo pro dobro mé duše, když to dovolil (...). Důvěřuji v Boží Prozřetelnost? Jsem vděčný za všechno, co dostávám? Anebo jsem plný strachu a nejistoty, obav z toho, co přinese zítřek?"