profil filmu na ČSFD
1) „Důvěřuj, ale prověřuj,“ říká soudruh Anně. Jeho slova jsou heslem doby posedlé podezřívavostí - jsme uprostřed 50. let 20. století. Důvěra, která prochází prověrkou, vlastně žádnou důvěrou není. Výše zmíněné absurdní heslo ve skutečnosti znamená: „Všichni máme strach.“
2) Všichni protagonisté Ucha jsou těžce zranění hříchem, patří k oportunistickým elitám a ideály – měli-li kdy jaké – dávno pohřbili. To platí i o Ludvíkovi a Anně. Ona je směšná, pudová, hloupá a bez vychování. Srdce má plné křivd a milovat bez výčitek už téměř nedokáže; a přece je právě ona nakonec jediným náznakem výjimky v plejádě sobců. Musí však přijít krize, aby se do jejího života vlomila milost. Děje se tak na jediném místě v jinak podrazy a osočováním prolezlém příběhu – totiž ve chvíli, kdy Anna zapomene na sebe a ze strachu o manžela přeleze balkón, aby mu zabránila v sebevraždě. Ani zde nejsou její motivy zcela nezištné... a přece miluje, a proto se tu pro ni otvírají dveře k záchraně (byť je možná brzy zase přibouchne). Kromě tohoto jediného drobného činu padlé ženy, která se vrhá za mužem, jenž se chce zabít, nenajdeme nikde v celém filmu ani náznak sebeobětování. Obě dějiště – to veřejné (sál na Hradě) i to soukromě (vila v Bubenči) – jsou obrazem pozemského pekla. Annino šplhání přes balkón však peklo mění v očistec.
3) Ucho připomíná povídky americké katolické spisovatelky Flannery O´Connorové, v nichž se velmi nedokonalým lidem (takovým jako jsme my) dějí velmi kruté věci... ale právě skrze bolest, smrt a katastrofy vstupuje do otupělých životů Boží láska. A hrdina má často jen pár chvil, aby jí (pro mnohé čtenáře nepostřehnutelně) řekl ano - třeba jen jediným gestem, než vydechne naposled. Tak i v Uchu po noci plné hádek, až skrze strach a ohrožení, naleznou manželé znovu cestu k sobě navzájem, jakkoliv křehké je to sblížení.
4) Zpočátku působí Ludvík vedle své přízemní, tlachavé ženy přímo jako pan Rozumný. Jenomže uprostřed noci, kdy už mají oba značně připito a nervozita stoupá, přestane si Anna brát servítky. Vmete manželovi do tváře pravdu, která bolí (a která jediná může otevřít cestu k uzdravení) – pravdu o jeho kariérismu, bezskrupulóznosti a zbabělosti. A ta slova slyší nejen on, ale i všudypřítomné „ucho“ Velkého Bratra. Dochází ke katarzi: skutečnosti zamlčované, pod koberec zametané a skrytě zraňující jsou vyjeveny; a probouzejí sice hněv, zároveň však pročišťují vzduch. „Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí“
5) Ludvík – distingovaný řiťolezec a kariérní šplhač – je nevypočitatelnou fortunou nakonec vynesen až na pomyslný vrchol. Ale v jeho tváři se neznačí ani stín triumfalismu. Zjišťuje, že ve světě, kde všem vládne strach, jsou exponovaná místa ta nejnebezpečnější a ministerské křeslo tu nemá daleko ke křeslu elektrickému. Čím výš se člověk octne, tím méně je svobodný. Stává se loutkou; a Damoklův meč nad hlavou se kývá.
6) Totalitní systém zotročuje i své vládce. Všechny poutá strach. Snad jen Soudruh na vrcholu pyramidy může mít iluzi svobody. Ale i nad ním stojí soudruhové sovětští... a i kdyby nestáli, přece by byl poslouchán a kontrolován a nevěděl by kým a proč. Hraje se vybíjená - všichni proti všem. (...) V jedné scéně „clifton“ převlečený za číšníka odnáší Anně pugét a upozorňuje jí, že Soudruhem darovaná váza bohužel musí zůstat na místě... jsou totiž skutečnosti, o kterých ani sám Svorník vší socialistické moci není zcela přesně informován.
7) Existovala vůbec cesta, jak zůstat uprostřed systému, který se rovnal celospolečenskému žaláři, svobodný? Nebyli vnitřně svobodnější všichni ti kulaci, kněží a váleční piloti v lágrech? Mnozí z nich, zejména duchovní, ještě po letech svědčili, jakým darem pro ně tato zkouška vlastně byla (viz. např. Z deníku marnosti od Dominika Pecky). Jak mohou tvrdit něco takového?
8) Ta v Uchu zachycená 50. léta mají být dobou, kdy mnozí ještě upřímně komunismu věřili, ale ústa „elit“ na večírku navenek plná frází o budování lepšího světa se ve skutečnosti zajímají jen o žrádlo a chlast (ne, psát slušněji, psát o jídle a pití v tomto kontextu skutečně nelze). Oficiálně se s patřičným patosem řeční o pozdvižení dělnictva a jasných zítřcích, v soukromí je však všem vládcům jasné, jak je vlastně zítřek nejistý. Už za pár chvil můžou tajní zaklepat na dveře i u nich. Proto jezme, pijme, kopulujme, dokud máme čím a jak. Praktický život komunistického papaláše je přímou negací jeho teoretických východisek – místo, aby se takový člověk klaněl budoucímu zlatému věku, který vyznává, volí si modlu ještě menší: to přítomné nic ve skleničce, na talíři, v posteli...
2) Všichni protagonisté Ucha jsou těžce zranění hříchem, patří k oportunistickým elitám a ideály – měli-li kdy jaké – dávno pohřbili. To platí i o Ludvíkovi a Anně. Ona je směšná, pudová, hloupá a bez vychování. Srdce má plné křivd a milovat bez výčitek už téměř nedokáže; a přece je právě ona nakonec jediným náznakem výjimky v plejádě sobců. Musí však přijít krize, aby se do jejího života vlomila milost. Děje se tak na jediném místě v jinak podrazy a osočováním prolezlém příběhu – totiž ve chvíli, kdy Anna zapomene na sebe a ze strachu o manžela přeleze balkón, aby mu zabránila v sebevraždě. Ani zde nejsou její motivy zcela nezištné... a přece miluje, a proto se tu pro ni otvírají dveře k záchraně (byť je možná brzy zase přibouchne). Kromě tohoto jediného drobného činu padlé ženy, která se vrhá za mužem, jenž se chce zabít, nenajdeme nikde v celém filmu ani náznak sebeobětování. Obě dějiště – to veřejné (sál na Hradě) i to soukromě (vila v Bubenči) – jsou obrazem pozemského pekla. Annino šplhání přes balkón však peklo mění v očistec.
3) Ucho připomíná povídky americké katolické spisovatelky Flannery O´Connorové, v nichž se velmi nedokonalým lidem (takovým jako jsme my) dějí velmi kruté věci... ale právě skrze bolest, smrt a katastrofy vstupuje do otupělých životů Boží láska. A hrdina má často jen pár chvil, aby jí (pro mnohé čtenáře nepostřehnutelně) řekl ano - třeba jen jediným gestem, než vydechne naposled. Tak i v Uchu po noci plné hádek, až skrze strach a ohrožení, naleznou manželé znovu cestu k sobě navzájem, jakkoliv křehké je to sblížení.
4) Zpočátku působí Ludvík vedle své přízemní, tlachavé ženy přímo jako pan Rozumný. Jenomže uprostřed noci, kdy už mají oba značně připito a nervozita stoupá, přestane si Anna brát servítky. Vmete manželovi do tváře pravdu, která bolí (a která jediná může otevřít cestu k uzdravení) – pravdu o jeho kariérismu, bezskrupulóznosti a zbabělosti. A ta slova slyší nejen on, ale i všudypřítomné „ucho“ Velkého Bratra. Dochází ke katarzi: skutečnosti zamlčované, pod koberec zametané a skrytě zraňující jsou vyjeveny; a probouzejí sice hněv, zároveň však pročišťují vzduch. „Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí“
5) Ludvík – distingovaný řiťolezec a kariérní šplhač – je nevypočitatelnou fortunou nakonec vynesen až na pomyslný vrchol. Ale v jeho tváři se neznačí ani stín triumfalismu. Zjišťuje, že ve světě, kde všem vládne strach, jsou exponovaná místa ta nejnebezpečnější a ministerské křeslo tu nemá daleko ke křeslu elektrickému. Čím výš se člověk octne, tím méně je svobodný. Stává se loutkou; a Damoklův meč nad hlavou se kývá.
6) Totalitní systém zotročuje i své vládce. Všechny poutá strach. Snad jen Soudruh na vrcholu pyramidy může mít iluzi svobody. Ale i nad ním stojí soudruhové sovětští... a i kdyby nestáli, přece by byl poslouchán a kontrolován a nevěděl by kým a proč. Hraje se vybíjená - všichni proti všem. (...) V jedné scéně „clifton“ převlečený za číšníka odnáší Anně pugét a upozorňuje jí, že Soudruhem darovaná váza bohužel musí zůstat na místě... jsou totiž skutečnosti, o kterých ani sám Svorník vší socialistické moci není zcela přesně informován.
7) Existovala vůbec cesta, jak zůstat uprostřed systému, který se rovnal celospolečenskému žaláři, svobodný? Nebyli vnitřně svobodnější všichni ti kulaci, kněží a váleční piloti v lágrech? Mnozí z nich, zejména duchovní, ještě po letech svědčili, jakým darem pro ně tato zkouška vlastně byla (viz. např. Z deníku marnosti od Dominika Pecky). Jak mohou tvrdit něco takového?
8) Ta v Uchu zachycená 50. léta mají být dobou, kdy mnozí ještě upřímně komunismu věřili, ale ústa „elit“ na večírku navenek plná frází o budování lepšího světa se ve skutečnosti zajímají jen o žrádlo a chlast (ne, psát slušněji, psát o jídle a pití v tomto kontextu skutečně nelze). Oficiálně se s patřičným patosem řeční o pozdvižení dělnictva a jasných zítřcích, v soukromí je však všem vládcům jasné, jak je vlastně zítřek nejistý. Už za pár chvil můžou tajní zaklepat na dveře i u nich. Proto jezme, pijme, kopulujme, dokud máme čím a jak. Praktický život komunistického papaláše je přímou negací jeho teoretických východisek – místo, aby se takový člověk klaněl budoucímu zlatému věku, který vyznává, volí si modlu ještě menší: to přítomné nic ve skleničce, na talíři, v posteli...
Žádné komentáře:
Okomentovat