Film a Spiritualita

Ucho

2010-05-13T11:47:00.001+02:00

r. Karel Kachyňa, hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Československo, 1969, 91 min.

profil filmu na ČSFD

Tentokrát spíše podněty formou komentáře než "otázkovník":

1) „Důvěřuj, ale prověřuj,“ říká soudruh Anně. Jeho slova jsou heslem doby posedlé podezřívavostí - jsme uprostřed 50. let 20. století. Důvěra, která prochází prověrkou, vlastně žádnou důvěrou není. Výše zmíněné absurdní heslo ve skutečnosti znamená: „Všichni máme strach.“

2) Všichni protagonisté Ucha jsou těžce zranění hříchem, patří k oportunistickým elitám a ideály – měli-li kdy jaké – dávno pohřbili. To platí i o Ludvíkovi a Anně. Ona je směšná, pudová, hloupá a bez vychování. Srdce má plné křivd a milovat bez výčitek už téměř nedokáže; a přece je právě ona nakonec jediným náznakem výjimky v plejádě sobců. Musí však přijít krize, aby se do jejího života vlomila milost. Děje se tak na jediném místě v jinak podrazy a osočováním prolezlém příběhu – totiž ve chvíli, kdy Anna zapomene na sebe a ze strachu o manžela přeleze balkón, aby mu zabránila v sebevraždě. Ani zde nejsou její motivy zcela nezištné... a přece miluje, a proto se tu pro ni otvírají dveře k záchraně (byť je možná brzy zase přibouchne). Kromě tohoto jediného drobného činu padlé ženy, která se vrhá za mužem, jenž se chce zabít, nenajdeme nikde v celém filmu ani náznak sebeobětování. Obě dějiště – to veřejné (sál na Hradě) i to soukromě (vila v Bubenči) – jsou obrazem pozemského pekla. Annino šplhání přes balkón však peklo mění v očistec.

3) Ucho připomíná povídky americké katolické spisovatelky Flannery O´Connorové, v nichž se velmi nedokonalým lidem (takovým jako jsme my) dějí velmi kruté věci... ale právě skrze bolest, smrt a katastrofy vstupuje do otupělých životů Boží láska. A hrdina má často jen pár chvil, aby jí (pro mnohé čtenáře nepostřehnutelně) řekl ano - třeba jen jediným gestem, než vydechne naposled. Tak i v Uchu po noci plné hádek, až skrze strach a ohrožení, naleznou manželé znovu cestu k sobě navzájem, jakkoliv křehké je to sblížení.

4) Zpočátku působí Ludvík vedle své přízemní, tlachavé ženy přímo jako pan Rozumný. Jenomže uprostřed noci, kdy už mají oba značně připito a nervozita stoupá, přestane si Anna brát servítky. Vmete manželovi do tváře pravdu, která bolí (a která jediná může otevřít cestu k uzdravení) – pravdu o jeho kariérismu, bezskrupulóznosti a zbabělosti. A ta slova slyší nejen on, ale i všudypřítomné „ucho“ Velkého Bratra. Dochází ke katarzi: skutečnosti zamlčované, pod koberec zametané a skrytě zraňující jsou vyjeveny; a probouzejí sice hněv, zároveň však pročišťují vzduch. „Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí“

5) Ludvík – distingovaný řiťolezec a kariérní šplhač – je nevypočitatelnou fortunou nakonec vynesen až na pomyslný vrchol. Ale v jeho tváři se neznačí ani stín triumfalismu. Zjišťuje, že ve světě, kde všem vládne strach, jsou exponovaná místa ta nejnebezpečnější a ministerské křeslo tu nemá daleko ke křeslu elektrickému. Čím výš se člověk octne, tím méně je svobodný. Stává se loutkou; a Damoklův meč nad hlavou se kývá.

6) Totalitní systém zotročuje i své vládce. Všechny poutá strach. Snad jen Soudruh na vrcholu pyramidy může mít iluzi svobody. Ale i nad ním stojí soudruhové sovětští... a i kdyby nestáli, přece by byl poslouchán a kontrolován a nevěděl by kým a proč. Hraje se vybíjená - všichni proti všem. (...) V jedné scéně „clifton“ převlečený za číšníka odnáší Anně pugét a upozorňuje jí, že Soudruhem darovaná váza bohužel musí zůstat na místě... jsou totiž skutečnosti, o kterých ani sám Svorník vší socialistické moci není zcela přesně informován.

7) Existovala vůbec cesta, jak zůstat uprostřed systému, který se rovnal celospolečenskému žaláři, svobodný? Nebyli vnitřně svobodnější všichni ti kulaci, kněží a váleční piloti v lágrech? Mnozí z nich, zejména duchovní, ještě po letech svědčili, jakým darem pro ně tato zkouška vlastně byla (viz. např. Z deníku marnosti od Dominika Pecky). Jak mohou tvrdit něco takového?

8) Ta v Uchu zachycená 50. léta mají být dobou, kdy mnozí ještě upřímně komunismu věřili, ale ústa „elit“ na večírku navenek plná frází o budování lepšího světa se ve skutečnosti zajímají jen o žrádlo a chlast (ne, psát slušněji, psát o jídle a pití v tomto kontextu skutečně nelze). Oficiálně se s patřičným patosem řeční o pozdvižení dělnictva a jasných zítřcích, v soukromí je však všem vládcům jasné, jak je vlastně zítřek nejistý. Už za pár chvil můžou tajní zaklepat na dveře i u nich. Proto jezme, pijme, kopulujme, dokud máme čím a jak. Praktický život komunistického papaláše je přímou negací jeho teoretických východisek – místo, aby se takový člověk klaněl budoucímu zlatému věku, který vyznává, volí si modlu ještě menší: to přítomné nic ve skleničce, na talíři, v posteli...

Zlo / Zlo mezi námi

2010-03-14T16:33:00.002+01:00

Ondskan, r. Mikael Håfström, Švédsko, 2003, 114 min.

profil filmu na ČSFD

1) Proč se studenti tak ochotně shromažďovali jako diváci rvaček v ringu? Proč skandovali výzvy k boji a chtěli vidět krev (i když by si žádný z nich nepřál podobný zápas podstoupit)? Kde se v člověku bere tahle hyení zvědavost? Je dána geneticky? Výchovou? Je to snad projev dědičného hříchu? Znám ji i ze svého srdce?

2) Jak bych asi jednal, kdybych byl sám studentem na Stjärnsbergu? Snažil bych se přizpůsobit? Chěl bych být průměrný a nevyčnívat? Byl bych třeba ochoten skrývat i svá nadání, jen abych unikl pozornosti starších tyranů? Zkoušel bych z nespravedlivého řádu utéct - do světa vlastních snů, ke knihám, sportu...? Anebo bych se mu pokoušel nějak vzepřít? Jak (obzvláště nemám-li svaly jako Erik)?

3) Byla tou vlastností, jež pomohla Erikovi na škole obstát, především fyzická síla? A pokud ne, co tedy?

4) Proč asi otčím Erika mlátil? Proč k tomu matka mlčela a hrála na piano? Proč se chlapec tak dlouho nevzepřel a namísto toho si vybíjel agresivitu na spolužácích ve státní škole? Kde se bralo násilnictví v Silverhielmovi a jeho spolužácích?

5) Proč se asi studentská správa na Stjärnsbergu zvrhla v despocii? [Nejednalo se přitom zdaleka o jediný příklad systematické šikany na elitních soukromých školách; totéž se dělo i v Anglii – viz autobiografii C. S. Lewise Zaskočen radostí].

6) Erik se baví s Pierrem o Gándhím a ptá se: „Myslíš si, že je možné odporovat i nenásilně?“ A Pierre odpovídá: „Ne, ale rád bych si to myslel.“ Co soudím já? Co by asi dělal Gándhí, kdyby se ocitl jako student na Stjärnsbergu? Jak by se mu na škole vedlo? Mohl by školní pořádky nenásilnou cestou změnit? Pokud ano, jak?

7) Pierre je pozván do ringu a rozhodne se jít, i když ví, že dostane. Erik si povzdechne: „Kéž bych tam mohl jít místo tebe.“ Přítel podrážděně namítá: „Myslíš si, že jsi lepší než já?“ Co bylo příčinou tohoto konfliktu? Ohradil se Pierre oprávněně? Jak bych se asi cítil a jak bych jednal já na jeho místě?

8) Silverhielm si před Erikem povzdechne: „Nic z toho se nemuselo stát. Kdyby se všichni řídili pravidly, bylo by všechno jednoduší.“ Nemá pravdu? Neteklo by na škole méně krve, kdyby se všichni studenti podvolili vládě „týmového ducha“? Pokud se Silverhielmem nesouhlasím, co bych mu namítl?

9) „Myslel jsi, že tě zabiju? Nejsem jako ty,“ říká Erik zdrcenému Silverhielmovi. Neprojevila se právě v tuto chvíli Erikova skutečná síla? Myslím si, že se Silverhielm po tomto zážitku změnil? Změnily se pořádky na škole?

10) V poslední scéně filmu se Pierre přiznává, že už nechce být spisovatelem. Teď namísto toho jede do Ženevy žít život podle přání svého otce obchodníka. Erik si naproti tomu svůj sen o studiu práv udržel. Proč si je jeden ponechal a druhý se jich vzdal? Jaký je osud mých vlastních velkých snů? Měl jsem / mám nějaké? Šel jsem za nimi, anebo jsem je odložil? A pokud to druhé, byla důvodem pro jejich odložení dospělost, anebo zbabělost? Jak rozlišuji, kdy je snění o velikých věcech pokušením a kdy znamením mého skutečného povolání?

Katyň

2010-03-07T14:59:00.004+01:00

Katyn, r. Andrzej Wajda, Polsko, 2007, 117 min.

profil filmu na ČSFD

1) Měl plukovník Andrzej na počátku filmu zkusit utéct se svou manželkou a vyhnout se zajetí? Tvrdil, že odejít nemůže, neboť je vázán vojenskou přísahou. Ona tvrdila, že musí, neboť je vázán přísahou manželskou. Bylo dobře, že zůstal?

2) Poručík se hněvá kvůli zajetí bez boje. Rozlévá svou hořkost do všech stran. Přijde k němu jiný důstojník, vloží mu do rukou růženec a řekne: „Pane poručíku, v tomhle hledejte útěchu.“

3) Sovětský důstojník nabízí Anně, že si ji vezme za ženu, aby ji uchránil před deportací. Varuje jí, že být manželkou polského důstojníka rovná se jistému rozsudku smrti pro ni i pro její dceru. Ona odpovídá: „Ale já už muže mám.“ Rozhodla se správně? Jaké důvody hovoří ve prospěch fingovaného sňatku a jaké proti němu?

4) Kněz tajně zpovídá internované důstojníky v budově lágru, jenž byl dříve klášterním chrámem. Když přijde dozorce, maskuje se duchovní tím, že před sebou rozevře noviny: sovětskou Pravdu. Lži o druhých v komunistických novinách, jsou konfrontovány s pravdou o sobě ve svátosti smíření.

5) Manželka polského generála zavražděného v Katyni je předvolána na nacistké oddělení propagandy. Čeká se od ní veřejné prohlášení, že se bude modlit za potrestání sovětských zločinců. Ona odmítne, i když jí hrozí deportace do Osvětmi. Proč? - Na konci filmu se voják, před tím než je zastřelen, modlí ne za potrestání vrahů ale: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

6) Nacistický i komunistický režim zacházejí s historií jako s volně manipulovatelným materiálem k prosazení vlastních zájmů (srv. dva dokumenty o událostech v Katyni). Má smyl proti historickým lžím bojovat? Proč? Proč bylo ve filmu tolik Poláků ochotno položit i život, jen aby nepřitakali sovětské verzi událostí z Katyňského lesa? Proč jsou lidé ochotni umírat kvůli datu (1940 místo 1941)?

7) Bylo Polsko Rudou armádou osvobozeno? A co Československo?

8) Rozhovor mezi paní generálovou (která má má během veřejného promítání zfalšovaného dokumentu o Katyni jako jediná odvahu říci: „To je lež!“) a důstojníkem Jerzym, který kvůli přežití slouží novému, komunistickému Polsku a který falešně dosvědčil, že za zločin mohou Němci:

- Ona: Sověti lhát musejí, aby ten zločin ukryli, ale vy nemusíte.
- On: Paní generálová...
- Ona: Vy nesmíte.
- On: Viděl jsem hroby těch, se kterými jsem byl v Kozelsku. Nevěřil jsem, že žiju, protože jsem tam měl být s nimi.
- Ona: Hlavně byste měl, pane majore, svědčit o pravdě.
- On: To bych si mohl rovnou prostřelit hlavu. (Vzápětí zasalutuje okolo procházejícím sovětským důstojníkům.)
- Ona: Salutujete vrahům jako vítězům.
- On: To je jedno, zda jsou to Sověti nebo Němci. Mrtvé stejně nikdo nevzkřísí. Musíme to přetrvat, odpustit. Musíme žít.
- Ona: Jste stejný jako oni. Možná smýšlíte jinak, ale děláte to samé. Jaký to má význam, že smýšlíte jinak?

Měl Jerzy povinnost mluvit pravdu, i když by to pro něj znamenalo téměř jistou smrt? Měl právo skrýt své mínění, naoko sloužit režimu a přetvářet jej zevnitř? Je paní generálová odpovědná za jeho následující sebevraždu? Měla mluvit citlivěji?

9) Student Tadeusz napíše do svého životopisu, že mu Sověti zastřelili roku 1940 otce. Odmítnou ho proto přijmout na školu, dokud údaj nevyškrtne. On nechce. Ředitelka se mu snaží pomoci a argumentuje: „Mně jde jen o to, abys udělal maturitu. Kdo tuhle zemi zvedne z prachu, když se všichni necháte pozabíjet?“ Přesvědčila by mě?

10) Tadeusz odpoví: „Životopis, paní ředitelko, má člověk jen jeden.“

11) Agnieszka se vrátila jako jedna z mála přeživších z varšavského povstání a ani tváří v tvář novým pořádkům nerezignovala. Prodá své vlasy jako paruku, aby za peníze mohla pořídit náhrobek pro bratra zavražděného v Katyni. Divadelní kadeřník jí říká: „Víte, že ten, kdo na sebe bere něčí paruku, bere na sebe i jeho osud?“ V divadle se právě hraje Sofoklova Antigona! Znám její příběh? V čem je podobný tomu Agnieszčinu?

12) Kněz odmítne náhrobek Agnieszčina bratra v kostele umístit, protože je na něm pravdivé datum událostí v Katyni. Má strach o budoucnost právě zatčeného kanovníka... a nejspíš i svoji. Agnieszka na to: „Myslela jsem, že svatyně je něco jiného než státní úřady nebo noviny.“ Zachoval se kněz spíše zbaběle, anebo prozíravě? Má církev plnit roli svědomí národa? Smí na ni rezignovat ve jménu sebezáchovy svých členů?

13) Agnieszčin rozhovor s její sestrou – ředitelkou školy. Jedna volí cestu radikálního svědectví, druhá cestu kompromisu:

- Agnieszka: Tak mi pomoz. - Bojíš se.
- sestra: Víš přece, že nemůžu.
- Agnieszka: Vstup do strany, budeš mít větší vliv.
- sestra: Agnieszko, tak to není. Je jiná doba a té nás nikdo nezbaví za našeho života ani za života našich dětí.
- Agnieszka: Tys tam už vstoupila.
- sestra: Ty ses nepoučila ani z toho povstání. Tenhle svět nezměníš. Můžeme se nechat deportovat, můžeme se nechat zabít, nebo se můžeme pokusit vybudovat tady tolik svobody, kolik se dá. Nebo aspoň tolik polskosti, kolik se dá. Jsi moc chytrá, abys to nechápala.
- Agnieszka: Ty sis už našla místo v tom svým novým světě, ale já jsem v tom starým, v tom, kde je Piotr (zavražděný bratr). Pokud si mám vybrat, tak zůstanu s ním.
- sestra: Dáváš přednost mrtvým a to je morbidní.
- Agnieszka: Ne. Dávám přednost zavražděným před jejich vrahy. (Sestra se obrátí a odejde.)

14) Agnieszka odmítne podepsat o tom, že Katyň je nacistickým zločinem, i když sama právě proti Němcům za války bojovala. Za svou odvahu je popravena. Náhrobek, který postavila bratrovi a kde stojí psáno „Nikdy nezapomeneme“ je vzápětí rozbořen. Bylo tedy její svědectví marné a její oběť nesmyslná? Má smysl položit život za pravdu, která bude možná vymazána z paměti národa? Bude tuto věc jinak vnímat křesťan a jinak člověk nevěřící?

15) Anna až do posledních minut filmu urputně – navzdory všemu – doufá, že manžel žije. Je její naděje nerozumná a vysilující, anebo ji udržuje při životě? Bylo by pro ni a pro okolí snazší, kdyby připustila manželovu smrt?

16) V posledním záběru snímá kamera růženec v dlani právě zabitého vojáka. Prohrála pravda, dobro, odvaha... tváří v tvář totalitní moci, anebo zde lze spatřit znamení vítězství těch, kdo stáli na slabší straně dějin? Zněly modlitby vražděných důstojníků („...přijď království tvé...“) do prázdna? Jsou katyňští mrtví jen organismy, které měly smůlu v boji s jinými organismy o přežití, anebo jsou semen ukrytým v zemi pro věčný život? Nejsou zrnka růžence symbolickým obrazem toho zrna, o němž Ježíš praví: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Měly v Katyni poslední slovo hlavně sovětských zbraní, anebo to poslední Slovo teprve přijde?

Žít

2010-01-23T15:18:00.001+01:00

Ikiru, režie Akira Kurosawa, Japonsko, 1952, 143 min.

profil filmu na ČSFD

1) Na začátku je divákům představen hrdina filmu - Kandži Watanabe, šéf Oddělení veřejných služeb. „Není ničím zajímavý. Vlastně jen proplouvá životem.“ Tento stav „chodící mrtvoly“ u něj trvá už dvacet let. Jak se do něj asi dostal? A co já? Žiji, anebo se nechávám žít?

2) Pan Watanabe tuší, že má rakovinu, ale v nemocnici mu pravdivou diagnózu nesdělí. Přál bych si v podobné situaci svůj zdravotní stav znát, anebo bych byl raději klamán? Proč si dnes tolik lidí přeje zemřít rychle a nečekaně, zatímco naši předkové se k Bohu modlili: „Uchraň nás od smrti náhlé“? Mohl by pan Watanabe před smrtí vykonat své dílo, kdyby se včas nedozvěděl o pravé povaze své nemoci?

3) Jakou útěchu nachází pan Watanabe trpící smrtelnou chorobou v rodině, v práci, ve svém majetku a postavení?

4) Pan Watanabe se svěřuje spisovateli v nočním baru, že původně chtěl s vědomím nemoci svůj život rychle skoncovat. Vzápětí však dodává: „Teď nemůžu umřít - vždyť ani nevím, pro co jsem vlastně žil.“ Pro co nebo pro koho žiji já? Obstál by tento cíl tváří v tvář umírání?

5) Spisovatel říká panu Watanabemu: „Ta rakovina vám otevřela oči. Někteří neprohlédnou nikdy.“ Co tím asi myslel?

6) Hrdina filmu našetřil spoustu peněz a teď, když je má, neví, proč je má, ani jak je užít. Spisovatel mu pomůže a jako „milosrdný Mefistofeles“ se mu stane průvodcem po požitcích nočního města. Nalezne hrdina v ochutnávce života podle hesla carpe diem (spíše vlastně: carpe noctem) útěchu? Kdybych měl před sebou pár posledních měsíců života a na účtu spoustu peněz, snažil bych se je utratit a zbývající čas si užít?

7) Pan Watanabe potká svou mladou podřízenou, která chce z úřadu odejít, protože ji tamní práce nenaplňuje. Mluví s ním – na japonské poměry – s odzbrojující otevřeností: „Vydržel jste tam pracovat 30 let - z toho mám husí kůži.“ On se zamyslí: „I když se budu hodně snažit, nevzpomenu si z těch 30 let na nic konkrétního - jen na spoustu práce a nudy.“ Čím jsem já naplnil poslední roky svého života?

8) Pan Watanabe je uchvácen dívčinou bezprostředností, energií a v její vyhledávané společnosti sám ožívá. Mohla být útěcha z tohoto pozdního romantického vzplanutí dostatečnou odpovědí na jeho situaci?

9) Hrdina se dozví, že mu v práci přezdívají „mumie“. Sám přitaká, že se něčím takovým stal. Prý se však namáhal proto, aby zajistil dobrý život synovi. Dívka však namítá: „Třeba vás nežádal, abyste se pro něj tolik dřel.“ Nebyl by udělal lépe, kdyby synovi raději věnoval více času, kdyby s ním byl v těžkých okamžicích (srv. scénu z nemocnice před operací slepého střeva)? Nechybuji i já často tím, že sloužím druhým způsobem, jaký po mně nechtějí, namísto toho, abych byl pozorný k jejich skutečným potřebám? Nejsem jako Marta, která běhá a pracuje i tehdy, když by raději měla sedět u Ježíšových nohou ? (srv. Lk 10,38 nn.)

10) Pro syna je pan Watanabe především praktickou přítěží a také zdrojem potenciálního příjmu z dědictví. Nevnímám i já své blízké z hlediska vlastních cílů? Záleží mi na jejich dobru? Nepoužívám je jako prostředek v rámci vlastních plánů?

11) Pan Watanabe říká v posledním rozhovoru s dívkou: „Já vlastně sám sebe ani pořádně neznám. A už brzo zemřu.“ Dělám něco pro to, abych si podobnou otázku nemusel položit teprve v nejzazších okamžicích života? Ptám se, kdo jsem a proč žiji? Anebo na to kvůli „praktickým věcem“ nemám čas?

12) Pan Watanabe uchvácen jejím elánem dívku žádá: „Naučte mě být jako vy.“ Ona chvilku vypráví o své práci v továrně na hračky a on po jejích slovech najednou prozře. Co za proměnu se v něm v tu chvíli odehrálo?

13) „Pokud máte cíl, zdoláte každou překážku,“ říká pan Watanabe po svém přerodu. Jeho slova se podobají Nietzscheho výroku: „Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese i každé jak.“ Souhlasím?

14) Děj se posune o pět měsíců vpřed. Pan Watanabe příběhu právě zemřel. Koná se smuteční slavnost a v hovoru se teprve postupně odkrývá celý rozsah hrdinova předsmrtného díla. Zástupce starosty chce zásluhy za postavení hřiště připsat sobě. Co všechno však svědčí proti němu?

15) „Jeho odhodlání občas hraničilo s fanatismem,“ říká jeden z úředníků o proměněném panu Watanabem během smuteční hostiny. Hrdina se na cestě za postavením hřiště nenechal ničím odradit: opakovaně klepal na dveře a stál a čekal. Ohlížel se přitom na to, jak vypadá před lidmi, zdali se neztrapní? Nepřekážejí mi někdy falešné ohledy na mínění druhých v tom, abych konal to, co jsem poznal jako správné?

16) Jeden z hostů smuteční slavnosti však zároveň o panu Watanabem říká: „Překvapovalo mě, jak byl uctivý i k podřadným úředníčkům, jako jsem já.“ Jsem schopen jít za správným cílem, aniž bych druhé vnímal jen jako překážky či prostředky k jeho dosažení?

17) Hrdina je během svých posledních měsíců fyzicky zesláblý, chodí shrbeně, s druhými jedná s prosebnou uctivostí... a přece ve svém úsilí o postavení hřiště nepůsobí jako slaboch? Proč ne? V čem se projevuje jeho odvaha a síla?

18) Rozhovor pana Watanabeho s kolegou během nekonečného obíhání úřadů. Kolega, poté co jsou vyhozeni z kanceláře, prohlásí: „To už přestává všechno. Chodíme sem už dva týdny. Mohli by nám aspoň říct, jestli nám ty peníze dají nebo ne. Vás to jejich chování neuráží?“ Pan Watanabe: „Ne, nemohu se zlobit na každého. Na to jednoduše nemám čas.“

19) Hosté nakonec dospějí k závěru, že pan Watanabe musel o své nemoci vědět, a jeho vnitřní proměna je jim náhle pochopitelná. „To vysvětluje vše. Každý z nás by se zachoval stejně,“ dušují se. Opravdu? Člověk má přirozený sklon ztotožňovat se spíše s hrdiny než s padouchy (třeba i při sledování filmů a četbě knih). Tento úkon představivosti však nemá nic společného s realitou. Jsem si vědom, jak za svým ideálem zaostávám a přitom za ním jdu, anebo se s ním naopak falešně ztotožňuji a přitom se duchovně nehnu z místa?

20) Hosté se shodují na tom, že jeden úředník v soukolí kafkovského byrokratického aparátu nic nezmůže. Alespoň dosud se mohli takto vymlouvat, dokud jim pan Watanabe neukázal opak. Jak přistupuji ke své práci já? Lenivě? Rezignovaně? Znuděně? S touhou po jiném zaměstnání nebo alespoň po konci pracovní doby? Anebo se snažím i uprostřed každodenních úkolů sloužit (ochotou, vlídností, citlivostí pro potřeby druhých, energií a tvořivostí...)? Něco takového je možné i na tom nejnudnějším „Úřadě pro obecné záležitosti.“ Vnímám práci jako poslání, jako způsob, jak shůry svěřený čas proměnit ve službu druhým (dívka z továrny na hračky, bývalá kolegyně pana Watanabeho, to dovedla), anebo spíše jako nutné zlo, jako újmu na čase, který je jen můj, který mi patří?

21) Policista svědčí o posledních hodinách pana Watanabeho, jehož viděl sedět na houpačce uprostřed právě dostavěného dětského hřiště: „Vypadal tak spokojeně. Jeho hlas se mi doslova vryl do srdce [zpíval si píseň ´Život je krátký´].“ Zeptejme se znovu: je lepší zemřít náhle, anebo jako pan Watanabe?

22) Úředníci se v závěru hostiny dohodnou, že budou dřít stejně jako pan Watanabe. Jak to dopadne s jejich předsevzetím? Jak to dopadá s mými?

23) Bylo by tragédií, kdyby hrdina plán na postavení hřiště už nestačil prosadit? Byl důležitější výsledek jeho činnosti, to, že po sobě něco zanechal, anebo proměna v jeho duši?

24) Jak hrdinovo obrácení vnímat z křesťanského hlediska? V čem bylo posunem oproti jeho předchozímu životu? Co této ´konverzi´ případně scházelo? Byla dostatečnou odpovědí na hrůzu smrti?

Pokání

2010-01-22T19:48:00.005+01:00

Monanieba, režie: Tengiz Abuladze, Sovětský svaz / Gruzie, 1984, 153 min.

profil filmu na ČSFD

1) Smíme odpustit vinu bez pokání? Anebo je třeba „vykopávat mrtvoly z hrobu“ a vinu stavět sobě i druhým před oči, dokud nebude uznána? Proč?

2) Má tedy smysl hnát před soud bývalé komunistické pohlaváry, dnes devadesátileté stařečky, anebo je to nehumánní? Na čem vlastně záleží? Na tom, aby byla veřejně odsouzena vina? Na tom, aby byl potrestán viník? Anebo na tom, abychom na minulé křivdy zapomněli a šli dál?

3) Když srovnám muže tři generací rodiny Aravidze - Varlama, Abela a Thornikeho - co je pro každého z nic příznačné? Jaký má kdo z nich vztah k pravdě a k vlastnímu svědomí? Jsou jejich postoje nějak typické i pro jednotlivé epochy (stalinismus, normalizace, perestrojka)?

4) Přestane zamlčovaná vina časem existovat, protože se o ní nemluví, anebo je spíše „kostlivcem ve skříni“, který na člověka jednou vypadne? Nevrátí se nám nějak historické hříchy, které byly zameteny pod koberec? Mladí Němci začali v 60. letech klást svým rodičům nepříjemné otázky ohledně nacistické minulosti. Přispělo toto odtabuizování nacismu, toto otevření starých ran, k mravní očistě národa? Ptali jsme se my svých rodičů a prarodičů na jejich postoje v časech komunismu?

5) Varlam je i po smrti mnohými adorován. Muž v uniformě si na počátku filmu povzdychne: „To byl pro mě bůh.“ Domnívá se, že diktátor za nic nemohl, že byl jen oklamán svými spolupracovníky. Setkal jsem se někdy s podobným zbožšťováním mrtvých (např. Stalina v současném Rusku)? Co to v nás je? Jak to, že vraždu člověka trestáme deseti, patnácti lety vězení, zatímco vraždu desetitisíců a statisíců (Alexandr, Napoleon, Lenin...) odměňujeme sochou na piedestalu v panteonu „velkých“? Proč máme potřebu nechat se okouzlovat a klanět se těm, kdo disponovali mocí, byť ji užili ke zlému?

6) Kdo byl vlastně Varlam Aravidze? V čem se lišil od svého syna? Jak mohl s takovým zápalem recitovat Shakespearův sonet 66 (o pravdě), který ve skutečnosti svědčil proti němu? Sandro Baratheli o Varlamovi poznamená: „Komediant. To není můj typ.“ Je vůbec možné se dobrat diktátorovy tváře za množstvím jeho masek?

7) Varlam nechá přestavět vnitřek chrámu Bohorodičky na pokusnou elektrárnu. Co tento jeho čin symbolizuje? Vypovídá něco o vztahu totalitních režimů ke vědě a k náboženství? Scéna z kostela je ve filmu doprovázena slovy Alberta Einsteina, který mj. říká: „Síla atomu změnila vše - kromě našeho myšlení.“ Jsou jeho slova platná i dnes? Změnilo se lidské srdce s nástupem věku internetu? Poslední záběr scény z chrámu snímá fresku vyhnání z Ráje. Ideologie nacismu i komunismu učení o padlé lidské přirozenosti popíraly. Považovaly člověka za „vyšlechtitelného“ , ať už genovým inženýrstvím nebo výchovou (případně intenzivní formou výchovy - tj. mučením). Co o takovémto vyrábění „nového člověka“ soudí křesťanství? V čem se liší křesťanský ideál svatosti od zmíněných totalitárních plánů na zdokonalení lidstva? Neselhaly velké utopie 20. století také proto, že vycházely z chybných předpokladů o člověku, když jej považovali za manipulovatelný materiál, nikoliv za svobodnou osobu zatíženou břemenem hříchu? Neignorovaly všechny pokusy udělat ze světa ráj příběh o vyhnání z Ráje?

8) Varlam odpovídá delegaci prosící za záchranu chrámu: „My uděláme z města ráj... s vaší pomocí, pánové, s vaší pomocí.“ Diktátorovu dvojsmyslně vyznívající poznámku dobře osvětlují slova kardinála Meisnera: „Pro kolektivní systém socialismu znamenal jednotlivec jen něco jako uhlí, které bylo neuváženě spalováno v lokomotivě takzvaného pokroku, aby bylo lidstvo dopraveno do komunistického ráje.“

9) Sandro Baratheli oponuje Varlamovi, jenž chce využít jeho malířského umění ke vzdělávání občanů: „Národ může vzdělávat duchovní pastýř nebo morální hrdina; ne vy nebo já.“ Spočívá proměna světa k lepšímu v rukou politiků, umělců, anebo především světců?

10) Pomohla rodině malíře Baratheliho křesťanská víra v tom, aby nepodlehli svůdnosti Varlamovy demagogie (srv. až groteskní scénu volby starosty)? Nebyli za časů komunismu a nacismu často právě křesťané ti, kdo dokázali říci „ne“ přitažlivým sekulárním nabídkám spásy? Nejsou totalitní ideologie především náhražkovým náboženstvím, které chce zaplnit existenciální prázdnotu v srdci člověka?

11) Na základě jakého klíče jsou lidé ve Varlamově městečku zatýkáni? Proč si stráže přicházejí pro diktátorovy odpůrce i přívržence? K čemu asi mělo takové jednání - v SSSR během stalinismu běžné - vést?

12) Varlam dostane dopis od anonymní „skupiny malířů“ ostouzející Sandra Baratheliho. Na základě tohoto hanopisu zmíněného malíře zatkne. Na kritiku pak reaguje: „Já jsem jen plnil vůli lidu.“ Co je to vlastně vůle lidu?

13) Varlam: „Já stojím na straně většiny, ta rozhoduje.“ Michail: „Jeden rozum vyváží tisíc idiotů.“

14) Totalita se projevuje především všudypřítomností strachu („I já mohu být kdykoliv zatčen.“), úzkosti a nejistoty. V jedné scéně filmu čeká dlouhá řada žen na zprávy o svých mužích vězněných zřejmě kdesi daleko v pracovních táborech. Většině z nich se na dotazy dostává rutinní odpovědi: „Odtransportován bez práva na korespondenci.“ Jedna žena na to reaguje: „Řekněte aspoň, že umřel.“ V další scéně pak ženy hledají jména svých blízkých vyrytá na kládách přivezených z táborů jako jediné zbývající potvrzení toho, že jejich blízcí snad žijí.

15) V alegorické scéně se slepou spravedlností je na postavě Michaila ukázáno, k jakým absurdním postojům dokázal systém komunistického vyšetřování člověka přimět. Podobně o sobě lidé odříkávali sebevětší absurdity při politických procesech v Československu 50. let. Michail Sandra výmluvně přesvědčuje o užitečnosti lži. Ten však mlčí... jako Ježíš před Pilátem. (Srv. soudní procesy ve snímku Kladivo na čarodějnice a postoj děkana Lautnera).

16) Diktátorova paranoia narůstá: „Čtyři z každých tří jsou naši nepřátelé,“ volá z tribuny. „Chytíme kočku v černé místnosti, i když tam nebude.“ Je ztráta zdravého rozumu důsledkem vytrvalého putování po cestě zla? Je to projev politického stihomamu? Není i Varlam otrokem vlastní totality? Nežije i on v neustálém strachu?

17) Varlam se nakonec schová mezi betonové zdi. Ukrývá se před sluncem, vysmívá se mu, střílí po něm. Co toto na první pohled absurdní chování znamená?

18) Abel po přelíčení s Kheti Baratheliovou odpovídá svému synu Thornikemu: „Varlam nic špatného nedělal. To byla taková doba.“ Do jaké míry si člověk může brát dějiny na svou obhajobu? Jsou mravní pravidla podmíněna dobou? Pokud ne, proč?

19) Na Thornikeho otázku ohledně věznění a zatýkání Abel reaguje: „Co znamená život pár jedinců, když jde o štěstí milionů?“ Totalitní stát rozhazovačně obětoval statisíce lidí na oltáři lidstva. Kam se však podělo štěstí, v jehož jménu byla oběť přinesena?

20) Thornike má sen, v němž jeho matka tančí okolo rakve diktátora, který zatím spí a spokojeně se převaluje. Netančí kolem diktátorovy mrtvoly právě takto ti, kdo zastírají jeho vinu, kdo o něm již nechtějí mluvit a schovávají jeho obrazy na skříň v touze zapomenout? V další symbolické scéně běhají papaláši s Varlamovou rakví mezi zdmi, z nichž není úniku.

21) Druhá generace vládců městečka bojuje s Kheti - ženou, která jim supluje svědomí - tím, že ji nechá zavřít do blázince. Nemocná společnost nechává léčit lidi, kteří dosud nepřestali vidět pravdu, jako psychicky choré.

22) Během soudního procesu s Kheti se v Abelovi prvně hne svědomí. Sestoupí do symbolického sklepa, kde se skrývají i Sandra Baratheliho zabavené jeho otcem zabavené a vyznává se neznámému zpovědníkovi ze své rozpolcenosti a pokrytectví: „Hlásám ateismus a přitom nosím křížek. (...) Jsem s to všechno odpustit, každou ohavnost omluvit.“ Jenomže zpovědník je ďábel s Varlamovou tváří a vysmívá se mu: „Koho chceš oklamat, ty neřáde? Takoví jako ty se jen tak nerozpoltí. Máš prostě strach.“ Abel má dosud daleko k dokonalé lítosti. Prostě jen ztrácí půdu pod nohama - bojí se najednou ztráty reputace a postavení, strachuje se, že přijde o úctu svého syna... a to vše vydává za kajícnost. Alespoň si však již uvědomuje svou zbabělost a prolhanost. Již si také - poprvé po letech - položil otázku: „Kdo jsem?“

23) Abelova slova během „zpovědi“: „Něvěřící člověk o samotě myslí jen na smrt.“ Celé roky před tou myšlenkou utíká a rodina i kariéra jsou mu nástrojem úniku před sebou. A co já? Nebojím se být sám? Nemám potřebu přehlušovat ticho?

24) Thornike vmete rodičům do očí vinu za to, že nechali Kheti zavřít do blázince: „Ještě jste se nenabažili toho lhaní?“ Obviní je z toho, že mají (na rozdíl od Varlama, jenž se trápil nad svými hříchy) umrtvené svědomí. Nic jimi nepohne, „jen když si dobře žijí“. Iluze pohodlí, bezpečí, zajištěnosti často otupí ducha, Ostatně proč se zabývat pravdou, která člověka žijícího ve lži nutně zprvu bolí, když nám je teplo a máme co jíst? Proč se zabývat minulostí? Proč si raději neužívat bezstarostně přítomného okamžiku? Nezkouším i já někdy z pohodlnosti žít v podobné dobrovolné zaslepenosti?

25) Thornikeho sebevražda má v sobě rozměr vzpoury, ale i oběti. Chlapec na sobě „platí“ vinu svého dědečka a otce. Nepodobá se v tom jeho smrt vzdáleně sebeupálení Jana Palacha? Neslouží především jako vykřičník pro ochablé svědomí těch, kdo se smířili se životem ve lži? A jak vlastně posuzovat mravní hodnotu takového chování - jedná se o ušlechtilý skutek, anebo o těžký hřích?

26) Thornike se zastřelí puškou od dědečka (a teprve tato tragická smrt přiměje Abela ke skutečnému pokání). Do jaké míry neseme tíhu vin svých otců, dědů?

27) Epilog filmu: Stařenka se táže Kheti na cestu ke chrámu Bohorodičky. Kheti na to: „To je Varlamova ulice. Ta k chrámu nevede.“ Stařenka: „K čemu je taková ulice, která nevede k chrámu?“ K čemu takový život? K čemu takový politický režim?

Velké ticho

2010-01-21T14:47:00.006+01:00

Die Große Stille, režie: Philip Gröning, Německo / Francie / Švýcarsko, 2005, 169 min.

profil filmu na ČSFD

1) Nejlepším výchozím bodem pro rozjímání jsou ve spojení se scénami z filmu samotné podtituly jednotlivých kapitol – většinou citace z Písma:

A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. (1 Král 19,11-13)
Tak ani žádný z vás , kdo se nezřekne všeho, co má, a nenásleduje mne, nemůže být mým učedníkem. (cf. LK 14 25.33)
Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. (Jer 20,7)
Toto je ticho: nechat Pána, aby v nás vyslovil slovo, které je On sám
Máš něco, co bys nedostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nedostal? (1 K 4,7)
A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,25)
Hle, stal jsem se člověkem. Kdybyste odmítali stát se spolu se mnou Bohem, byli byste vůči mně nespravedliví.
Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt. (Jer 29,13)

Jsem, který jsem. (Ex 3,14)

2) Film neplyne vpřed, ale v kruhu (nebo ve spirále). Opakují se v něm cykly práce a modlitby, dne a noci, ročních dob. Dokonce i podtituly jednotlivých kapitol se vracejí. Život mnichů jako by nesměřoval k žádnému pozemskému zítřku, ale jen k přítomnosti a k věčnosti. Nenahání mi takovýto „cyklický život“ hrůzu? Nepřipomíná mi sisyfovskou lopotu s balvanem, který je stále dokola tlačen na vrchol a stále znovu padá? Dokážu si představit vlastní život, kdyby v něm nebylo žádné pozemské zítra, k němuž bych vztahoval své úsilí (dobře se oženit/vdát, získat lepší pozici v práci, postavit dům...)? Lze tak vůbec žít bez víry?

3) Mnich se téměř nehne ze své cely. Vysoko nad ním letadla spěchají z kontinentu na kontinent. Jací lidé asi sedí uvnitř? Kdo je svobodnější: dobrovolný vězeň kartouzy, který denně zapírá sám sebe, anebo člověk, jemuž moderní technika dává skoro neomezené možnosti seberealizace a on je neváhá všechny využít? Kdo z nich je asi šťastnější?

4) Slepý kartuzián (jediný, kdo v celém filmu mluví na kameru): „Škoda, že svět ztratil smysl pro Boha. To je skutečný hřích. Lidé už nemají důvod žít. Pokud se odmítá myšlenka na Boha, proč žít na této zemi?“

5) Proč vlastně mniši nemluví? Proč tráví většinu dne sami v prázdné cele. Proč nedělají nic tvůrčího, navenek smysluplného? Proč nebudují ´lepší svět´? A proč navzdory tomu všemu nevypadají nešťastně?

6) Dokážu mlčet? Umím být sám? Vážím si ticha, anebo se je stále snažím přehlušit činnostmi, sněním, plánováním? Naslouchám Bohu, když jde o důležitá rozhodnutý, anebo životem jedu spíše jako buldozer bezohledně mířící za uskutečněním vlastních plánů? Vyhledávám pravidelné chvíle samoty? Považuji je za součást své ´duchovní hygieny´? Nejsem spíš oběť vlastní činorodosti, anebo nekonečných přívalů dat zvenčí (z novin, televize, internetu, zábavního průmyslu)?

7) Kdo je více slepý: nevidomý mnich, který dokáže vnímat zázračnost života a Boží lásku, anebo člověk ostřížího zraku, který – ať už pohlédne na cokoliv – nedokáže žasnout, nevidí krásu stvoření a nemá koho by za ni chválil?

8) Opravdu mniši utíkají od reality do náboženských iluzí, jak se jim často vytýká? Neutíkají spíše od zbytečných činností a marných slov do prostoru samoty a ticha, v němž lze realitu lépe vidět a slyšet?

9) Vnímám mnišský život jako sobeckou snahu o vlastní zdokonalení daleko od druhých, anebo jako odpověď na Boží volání ke vztahu a sebedarování? V prvním případě by bylo mnišství vrcholem egoismu, ve druhém cestou láskyplného lidského sebeodevzdání Tomu, kdo se jako první odevzdal člověku. Která z těchto interpretací mi přijde pravdivější, když sleduji detailní záběry tváří jednotlivých kartuziánů?

10) Mohl by kartuzián celé roky vydržet ve své cele, kdyby v ní byl opravdu jen sám a zabýval se sám sebou, kdyby mu nedělal společnost Ten, jenž si ho povolal? Není nakonec kontemplativní mnich, jakýmsi živým důkazem Boha?

11) Z chórové modlitby mnichů:

Hospodin kraluje, zajásej, země,
nechť se zaradují četné ostrovy.
Všechna díla Páně, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Andělé Páně, velebte Pána,
nebesa, velebte Pána.
Všechny vody nad nebem, velebte Pána,
všechny mocnosti Páně, velebte Pána.
Slunce a měsíci, velebte Pána,
nebeské hvězdy, velebte Pána.
Všechny deště a roso, velebte Pána,
všechny větry, velebte Pána.
Ohni a žáre, velebte Pána,
studeno a teplo, velebte Pána.
Roso a jíní, velebte Pána,
zimo a chlade, velebte Pána.
Ledy a sněhy, velebte Pána,
noci a dni velebte Pána.
Světlo a temno, velebte Pána,
blesky a mraky, velebte Pána.
Země, veleb Pána,
chval a oslavuj ho navěky.
Prameny, velebte Pána... (Dan 3,57-88)

Pomohl mi film lépe vnímat slova této modlitby? Dokážu ještě žasnout nad vodou, sněhem, zimou a chladem, sluncem a měsícem? Anebo u mě úžas zmizel v běhu všedních dní? Nevnímám svět kolem sebe jen z hlediska užitku či nepohodlí (voda je dobrá, můžu-li ji pít nebo se v ní umývat, špatná pokud na mě prší nebo se rozvodní...). Není pohled mnicha na svět v tomto ohledu méně sebestředný, odpoutanější? Nedokáže kartuzián vidět svět pravdivěji? Nepomáhají chvíle ticha a „ne-činnosti“ k tomu, aby si člověk vybudoval odstup od vlastních praktických a utilitárních zájmů a naučil se lépe – s větším úžasem – vnímat skutečnost kolem?

12) Slova slepého kartuziána: "Nemáme mít strach ze smrti, naopak. Je pro nás velkou radostí znovu nalézt Otce. Minulost, přítomnost, to jsou lidské věci. V Bohu není minulost, v něm je jedině přítomnost. A když nás Bůh vidí, vidí již celý náš život. A protože je bytostí nekonečně dobrou a hledá stále naše dobro ve všem, co se nám přihodí, není důvod se bát. Často děkuji Bohu, že mě učinil slepým. Jsem si jistý, že to bylo pro dobro mé duše, když to dovolil (...). Důvěřuji v Boží Prozřetelnost? Jsem vděčný za všechno, co dostávám? Anebo jsem plný strachu a nejistoty, obav z toho, co přinese zítřek?"

Život je krásný

2009-12-23T12:11:00.001+01:00

It´s A Wonderful Life, režie: Frank Capra, USA, 1946, 130 min.

profil filmu na ČSFD

1) George Bailey byl na střední škole nejchytřejším studentem. Měl také ty největší sny. Chtěl procestovat celý svět, chtěl se stát architektem, i měsíc chtěl chytit do lasa, přesto však nikdy neopustil své zapadlé maloměsto Bedford Falls. Znamená to, že si zpackal život? Udělal by lépe, kdyby za svými sny šel bez ohledu na druhé? Anebo snad kdyby naopak vůbec žádné velké sny neměl? Jak bych v jeho situaci asi jednal já?

2) Mladého George děsí představa práce v otcově záložně ("Celé to počítání pěťáků… chci udělat něco důležitého."). Chce utéci před všedním dnem, ale nakonec se realizace svých snů zřekne, protože mu svědomí nedovolí jít za nimi na úkor druhých. Byl by nakonec šťastnější, kdyby byl v mládí za svými ideály důsledně šel? Přinesly by mu pokoj, anebo vyprahlost? Byl by jimi naplněn, anebo by ho i v dálkách – když by se k nimi přiblížil – dostihla všednost?

3) Jak se vyvíjel Georgův vztah k manželství. Proč se mu zprvu tak usilovně bránil? Udělal dobře, že „podlehl“?

4) Ústřední okamžiky filmu se odehrávají o štědrovečerní noci. Georgeovo neokázalé sebezřeknutí může souviset s tajemstvím Vánoc, svátku oslavujícího sestup Božího Syna z nebeské slávy do bídy betlémských jeslí. Hymnus v listu sv. Pavla Filipanům (2,6nn.) se o Kristu říká: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“ George Bailey nenaplnil své veliké ideály a zůstal uvězněný v maloměstě. Selhal tedy? Anebo lze jeho životní cestu naopak vnímat jako následování Božího sestupu a sebezmaření (kenoze), sestupu, který předchází oslavení? Je pro mě hrdina filmu vyčpělý romantik, který rezignoval na své sny a stal se usedlým maloměšťákem? Anebo ho vidím spíše jako člověka, jenž se zřekl své velikosti proto, aby se stal služebníkem?

5) Je třeba se v dospělosti ideálů zřeknout? Anebo je možné je naplnit tím, že za nimi půjdeme? Anebo ani jedno z toho? Nezvolil si nakonec právě George Bailey tu nejlepší cestu – není jeho sebeobětování uprostřed každodennosti skrytým putováním k Bohu, který jediný může všechny velké sny a ideály nasytit? Nebyl by sobecký běh za vlastními představami nakonec paradoxně útěkem před skutečnou odpovědí na nejhlubší touhu srdce?

6) Baileyovu záložnu je možno vnímat i jako symbol společenství a vzájemné podpory v kontrastu k sebestřednému individualismu milionáře Pottera. Ne náhodou má George Bailey na stěně pověšen obraz svého otce, zatímco Potter obraz sebe sama. Neukládal George po celý život všechno, co měl, vlastně do jakési neviditelné „duchovní záložny“ (cf. též Mt 6,19)? Dostal své vklady nazpět?

7) „Bylo by lépe, kdybych se nikdy nenarodil,“ stěžuje si George ve chvíli největší krize. Anděl mu ukáže, o co bezútěšněji by ve skutečněji svět bez mnoha jeho malých i velkých nesobeckých rozhodnutí vypadal. Každý náš čin má následky, které ve víru každodennosti často ani nedokážeme vidět. Jak by vypadal svět beze mě? Jak jednám s lidmi kolem sebe? Ignoruji je? Využívám je? Jsem jim břemenem břemenem, anebo požehnáním?

8) V okamžiku nejtěžší krize se George nechává svými nezrealizovanými ideály obviňovat z toho, že jeho život byl jedno velké selhání. Měří se však skutečně smyslupnost našeho života množstvím uskutečněných snů? Pokud ne, čím tedy?

9) V závěru filmu připíjí Harry: „Na mého bratra George, nejbohatšího muže ve městě.“ Není podle stejné logiky Potter v celém městě mužem nejchudším?

10) V osudný večer, kdy se málem pokusí o sebevraždu prožívá George hněv vůči celému světu. Je naštvaný na skutečnost. Po setkání s andělem Clarencem má z téže obyčejné, každodenní skutečnosti nesmírnou radost. Má chuť obejmout svět i v jeho nedokonalostech. Proč? Dovedu také já vidět zázraky pod závojem všednosti? Dovedu ještě žasnout nad tím, že já jsem a že je svět?

Krysař

2009-12-01T14:51:00.009+01:00

režie Jiří Barta, Československo / Západní Německo, 1985, 53 min.

profil filmu na ČSFD

Poznámka k výkladu: Při diskusi i rozjímání nad filmem je třeba mít na paměti, že je zpracováním legendy. Jeho mýtičnost se projevuje mimo jiné tím, že se nesoustředí na psychologii individuálních postav, ale spíše pracuje s archetypálními, symbolickými hrdiny. Přitom se však nejedná o alegorii v pravém slova smyslu, nejde o pouhou ilustraci k mravním poučkám. Mýtus je otevřený mnoha interpretacím, aniž by mohl být na některou z nich redukován.

1) Do jaké míry a v jakém smyslu lze postavu krysaře chápat jako obraz Krista?

2) Co symbolizují krysy? Proč jich ve městě přibývá?

3) Jakými hlavními hříchy jsou ovládáni obyvatelé města? Jak se to projevuje na vztazích mezi nimi?

4) Měšťané stále bohatnou. Je něco, čeho se jim uprostřed hojnosti nedostává?

5) Jak vnímám postavu dívky v bílém? Jaké ctnosti ji charakterizují? Proč na její dvorek krysy nezavítají? Proč je její zahrada zelená, zatímco všude kolem vládne šeď? Má nějaký význam i to, že je ve filmu ukázána na kolenou při modlitbě a s hořící olejovou lampou po boku (cf. Mt 25,1-10)?

6) Proč panna v bílém odmítá bohatého nápadníka, ale krysaři něžně položí hlavu na rameno?

7) Přišel krysař městu na pomoc kvůli odměně? Pokud ne, proč? A proč potom trval na tom, aby mu bylo zaplaceno?

8) Proč se starý rybář také neproměnil v krysu jako ostatní, kdo slyšeli hlas flétny? Proč se takto neproměnilo ani dítě?

Zapomenuté světlo

2009-11-25T16:21:00.004+01:00

režie: Vladimír Michálek, ČR, 1996, 105 min.

profil filmu na ČSFD

1) Jak na mě působily normalizační severní Čechy, kde se film odehrával? Jak tamní krajina? Jak města? Jak lidé a jejich vztahy? Jak místní církev?

2) Sochař: „Už jsem se chtěl dávno zeptat, proč jste se stal vlastně knězem. Chlap jako vy. Normální.“ Proč se hrdina filmu asi stal knězem? Co z toho měl?

3) Jak se k faráři Holému chovají lidé z jeho vesnice? Přijímají ho? Změní se v průběhu filmu postoj některých z nich? Proč?

4) Kněz se ve jménu záchrany kostela rozhodne prodat zahraničnímu překupníkovi sochu sv. Jindřicha. Považuji jeho jednání za legitimní, za přiměřené situaci? Je morálně přípustné porušit zákon ve jménu vyššího dobra? Kdy? Je to to i tento případ?

5) Řemeslníci v hospodě faráři slíbí, že mu pomůžou opravit střechu kostela, když se s nimi opije. On to udělá. Odpovídal v této situaci cíl použitým prostředkům? Považuji jeho jednání za pohoršující, anebo za legitimní způsob, jak se přiblížit lidem?

6) „Pane Holý, o co vám vlastně jde; stejně budete dostávat plat,“ diví se církevní tajemník. Peníze bez práce... pro tolik lidí je to lákavá představa. Proč se tedy farář Holý tolik snaží, aby měl kostel a mohl sloužit bohoslužby?

„Když něco přestane sloužit, nemá to přirozeně zajít?“ ptá se řečnickou otázkou církevní tajemník. Platí to o kostelech? Platí to třeba i o starých a nemocných lidech?

7) Farář Holý se v jednu chvíli setkává se svým bývalým spolužákem ze semináře, otcem Kubištou, který si nedávno krásně opravil kostel. Ten mu připomíná: „S tvojí hlavou bys mohl být od zítřka v Praze, kdybys trochu chtěl.“ Ale farář „nechce“. Proč odmítá dialog s papaláši, ale zároveň je ochoten získat peníze na opravu kostela tajným prodejem vzácné sochy?

8) Je vztah faráře Holého k Marjánce vzhledem k jeho duchovnímu stavu nepatřičný?

9) Jak se farář staví k Marjánčině nemoci? Snaží se jí nějak pomoci? Proč jí nekáže, proč ji nezkouší obrátit na křesťanství? Projevuje se na jeho přístupu k ní přesto nějak jeho víra v Boha?

10) Farář vypráví umírající Marjánce jeden ze svých snů: „Modlil se Bůh: ,Člověče, jestli existuješ, zjev se mi... Tak dlouho už nikdo nebyl v tomto kostele, že jsem začal pochybovat.´“ Proč zrovna tento sen? Co asi znamená? Marjánka se vzápětí ptá: „Existuje Bůh?“. Kněz odpovídá: „V mém snu jsem ho potkal.“ Působí na mě jeho slova jako nepřesvědčivá, odhalující jeho pochybnosti a nejistoty, anebo naopak jako sympaticky upřímná, nekazatelská? Působí na mě farář Holý jako muž hluboké víry?

11) Podobně reaguje farář Holý i příteli sochaři na příběh o jeho dědečkovi, jenž zahynul v koncentračním táboře. Poví jen: „Já nevím, co bych vám na to řekl. Pochopit to nelze, vysvětlit to nelze.“ Znamená to, že je bezradný, anebo jen, že se nechce uchylovat k frázím? Co může křesťan tváří v tvář takovým příběhům utrpení odpovědět?

12) Sochař říká: „Nebe... to lidi potřebujou, kvůli strachu ze smrti.“ Je to tak? Co bych odpověděl?

13) Farář Holý dá v hněvu facku předsedovi Národnímu výboru: „Za to dostanete deset let.“ - „Za tu facku mi to stálo.“ Jak vnímám jeho jednání? Jako selhání? Jako oprávněnou obranu? Je v takovéto situace, kdy je člověk ze strany mocnějších ponižován, správné nastavit druhou tvář?

14) „Prý budu kydat hnůj. Oni ovšem netuší, že mě to baví,“ svěřuje se farář Holý příteli sochaři. Podobně nečekaným požehnáním pro něj byl i pobyt ve vězení („Já jsem tam potkal tolik skvělých lidí, že se tam snad příště budu těšit.“). Jak může komunistický stát vlastně potrestat člověka, pro kterého je každá situace darem Boží prozřetelnosti?

Mrtvý muž přichází

2009-11-16T20:03:00.002+01:00

Dead Man Walking, režie: Tim Robbins, Velká Británie / USA, 1995, 122 min.

profil filmu na ČSFD

1) Jak se dívám na to, že sestra Helen chodila bez hábitu? Chápu to jako projev laxnosti, anebo naopak jako způsob, jak se dostat blíže k lidem, kteří mají k církvi daleko? (Mimochodem: co kněz a klerika, potažmo kněz a kolárek? Kdy ano a kdy ne?)

2) Několik postav sestře Helen ve filmu vyčte, proč se raději nevěnuje potřebnějším – například sirotkům v černošské čtvrti – namísto duchovního doprovázení zaslouženě odsouzeného bestiálního vraha a namísto snah o odvrácení jeho popravy. Co soudím o těchto námitkách?

3) Jak na mě působila postava nemocničního kaplana? Vnímal jsem ho, jako zkušeného realistu bez iluzí o lidské přirozenosti, anebo spíše jako poněkud zcyničtělého církevního profesionála, jemuž záleží víc na paragrafech než na lidech? V čem se jeho přístup k vězeňské službě a přístup sestry Helen lišily?

4) Jak Helen s Ponceletem mluví? Káže? Straší? Naléhá? Naslouchá a ptá se? Proč jí odsouzenec důvěřuje? (Matthew: „Nemažete mi med kolem huby, ani mi nekážete o pekelnejch plamenech. Máte odvahu.“)

5) Jak sestra Helen odpovídá na Ponceletovu otázku, proč se stala řeholnicí a žije teď v chudinské čtvrti?

6) Poncelet: „Já a ta moje vezmem´ flašku, deku, nějakou trávu, jdem do lesa a tam to děláme. To je něco, co vy neznáte, pani.“ - sestra Helen: „Podívejte se, Matthew, kdybych měla rodinu, nejspíš bych teď byla s nimi a ne tady s vámi.“ Považuji sestřina slova za dobrý argument pro celibát?

7) Co sestře Helen vyčítají rodiče obětí, co černošští farníci, co nemocniční kaplan, co matka, co Matthew, co pracovníci ´popravčí čety´? Ztotožňuji se s některou z těchto kritik?

8) Církev se ostře staví proti potratům, eutanázii, sebevraždám. Prosazuje kulturu života proti kultuře smrti. Samotný trest smrti však za určitých podmínek připouští (cf. Katechismus katolické církve §2267)? Proč?

9) Za jakých podmínek církev trest smrti neodmítá? Je to v souladu s jeho současným prováděním např. v USA a dalších zemích světa? (Cf. Jan Pavel II.: Evangelium vitae, §56)

10) Co soudím o trestu smrti já? Ovlivnil film můj postoj k této otázce? Je trest smrti vražda? Smí lékař asistovat při popravě, ani by porušil Hippokratovu přísahu? Považuji smrtící injekci za humánní formu popravování?

11) Matthewův spolupachatel nedostal tak vysoký trest, neboť si mohl dovolit lepšího právníka. Myslím si, že k takovým případům skutečně dochází? Je i toto argumentem proti trestu smrti?

12) Obrátil by se Matthew, i kdyby mu nehrozila brzká poprava? Na druhou stranu, neposkytuje doživotní trest více času k pokání?

13) Všiml jsem si ve filmu krátké scény, kdy se sestře Helen mihne hlavou vzpomínka z dětství, v níž děti mlátí klackem jakéhosi vačnatce? Jak si ji vykládám?

14) Sestra Helen: „Snažím se jen následovat příklad Ježíše, který řekl, že každý člověk má větší cenu něž jeho nejhorší skutek.“ - rodiče zavražděné dívky: „Tohle není člověk. To je zvíře.“

15) Sestra Helen Ponceletovi před popravou poradí, aby zkusil rozjímat nad slovy: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32). Proč zrovna tato slova? Zakusil jsem i já podobné osvobození?

Náš vůdce

2009-11-16T19:53:00.001+01:00

Die Welle, režie: Dennis Gansel, Německo, 2008, 101 min.

profil filmu na ČSFD

1) Němečtí studenti si na začátku projektu stěžují: „Už zase Třetí říše?“; „Nemůžeme přece nést vinu za něco, co jsme neudělali.“; „Taková diktatura už dnes není možná“ atp. Jsou pro nás autokratické režimy minulostí? Dokážu si představit, že by takový režim vznikl v ČR? Pomůže jako prevence historické povědomí o dějinách 20. století?

2) Učitel Wenger v závěru říká? „Považovali jsme se za něco lepšího než ostatní. A co hůř: vyloučili jsme ty, kdo mají jiný názor.“ Nehrozí takováto kolektivní pýcha i křesťanům? Jak se jí vyhnout? Může být vědomí vlastní výlučnosti v nějakém smyslu i prospěšné?

3) Proč studentům připadá nové uspořádání poměrů ve třídě tak přitažlivé? Čím jednotlivé z nich – s ohledem na jejich rodinnou situaci, sociální původ a školní výsledky – oslovilo? Oslovilo nějak i mě? Jak bych se asi ve třídním kolektivu zachoval?

4) V jakém smyslu fašistické uspořádání studenty ve třídě vzájemně spojilo? V jakém smyslu je rozdělilo?

5) Patří autorita, řád a jednota k přirozeným lidským potřebám? Je tyto přirozené touhy třeba spíše potlačovat, anebo nějak naplňovat? Jak? Nabízí se nějaká taková odpověď i v současné společnosti?

6) Nezkouší fašismus též uspokojovat náboženský sklon lidské duše, která touží něco nebo někoho uctívat? Existuje v člověku takový sklon? Pokud ano, jakými způsoby jej dnes lidé uspokojují?

7) Jaké jsou negativní rysy Vlny? Jak nové uspořádání ovlivňuje psychiku studentů a jejich vztah ke spolužákům, kteří nejsou členy?

8) Kteří studenti (resp. studentky) se proti experimentu ve střídě stavějí? Jaké jsou jejich důvody?

9) Matka studentky Cary prohlásí o jejím spratkovitém pubertálním bratru: „Musí si meze najít sám.“ Souhlasím? Chrání liberální výchova, která více motivuje než trestá a spíše podporuje rozvoj individuálních vloh, než aby kladla meze, před fašismem? Jaká jsou naopak její rizika? Může nějakým způsobem ke vzniku autokratického režimu i přispívat?

10) Cara bojuje proti Vlně šířením letáků. Má takový odpor smysl? Mohla takto něco změnit? Její přítel namítá: „Kdo si myslíš, že jsi? Sophie Schollová?“ Vím o koho se jedná? Co soudím o jejím způsobu odboje proti nacismu za 2. světové války?

11) Jak se ve filmu vyvíjí charakter učitele Wernera? Jak na něj vlastní moc a autorita působila? Nehrozí podobné riziko např. i kněžím, zejména ve zbožnějších oblastech?

12) Co soudím o postavě studenta Tima? Dalo se jeho fanatismu nějak předejít?

Misie

2009-11-16T19:23:00.005+01:00

The Mission, režie: Roland Joffé, Velká Británie, 1986, 120 min.

profil filmu na ČSFD

1) Film dostal Oscara za kameru. Dialogů je v něm poskrovnu, častěji hovoří obraz a hudba. Mnohé klíčové scény se odehrávají zcela beze slov. Které například? Které na mě nejvíce zapůsobily?

2) Snímek je strukturován do tří dějství - (A) první se soustředí na pokání lovce otroků Mendozy, (B) druhé na diplomatický konflikt mezi kardinálem, Španěly, Portugalci a jezuity o přežití misií, (C) třetí pak na vlastní ozbrojený odpor indiánů a na tichý spor mezi otcem Gabrielem a Mendozou.

ad A

1) Přispěla nějaká konkrétní slova k tomu, že Mendoza následoval otce Gabriela a vydal se na cestu pokání?

2) Proč za sebou Mendoza musel vláčet své břemeno tak dlouho? Proč takové pokání? Copak Kristus neodpouští hříchy bez podmínek a zdarma?

ad B

1) Ve filmu je zmíněn a některými postavami i kritizován ekonomický systém redukcí, který připomíná socialismus. Jak vnímám takovou snahu o sdílení majetku v širším společenství? Jedná se o nápodobu života prvotní církve nebo o komunistický experiment? Proč redukce fungovaly a komunismus ne? Dokážu si podobně radikální společensko-hospodářské uspořádání představit i dnes, anebo bylo možné jen v dobových podmínkách? Souhlasím s námitkou, že jezuitský systém přerozdělování činil z osadníků děti a bral jim svobodu a odpovědnost?

2) Snímek se zabývá též otázkou otroctví – církví odsuzovaného, mnoha evropskými mocnostmi však praktikovaného. Přinesl nástup křesťanství do antického světa ve vztahu k této instituci změnu? Jakou a proč? (cf. např. Gal 3,28 nebo list Filemonovi).

3) Kardinál Altamirano si v jednu chvíli povzdechne, že by možná bývalo lepší, kdyby noha Evropana v Jižní Americe nikdy nestanula. Souhlasím? Co soudím o současném vztahu Západu a třetího světa? Je vliv západní civilizace pro chudé země spíše prokletím či požehnáním?

ad C

1) Jezuité kladou zvláštní důraz na řeholní slib poslušnosti (Otec Gabriel Mendozovi říká: „Pokud se máte stát jezuitou, musíte přijímat mé rozkazy, jako by to byly rozkazy velitele.“), dokonce skládají zvláštní čtvrtý řeholní slib poslušnosti papeži. Na základě tohoto závazku se Mendoza – ačkoliv byl v právu - omlouvá donu Cabezovi. V závěru filmu však jezuité – navzdory hrozbě exkomunikace – kardinálův rozkaz vyklidit misie neuposlechnou. Proč? Jednali správně? Smí kněz či řeholník projevit neposlušnost představeným? Pokud ano, kdy?

2) Lišila se nějak neposlušnost otce Gabriela vůči kardinálovu rozkazu opustit misie a Mendozova neposlušnost ve věci ozbrojeného odporu? V čem?

3) Jak vnímám postavu kardinála Altamirana? Je to zločinec nebo tragický hrdina? Mohl jednat jinak? Jak bych asi jednal já, kdybych byl postaven na jeho místo?

4) Smí kněz vzít do ruky zbraň? Smí bojovat ve válce? Komu straním v závěrečném sporu mezi Mendozou a otcem Gabrielem? Bylo správné, že první z nich připravoval Guaraníe k boji a sám se jich účastnil? Bylo správné, že se druhý na těchto přípravách odmítl podílet?

5) „Neměl jste se stávat knězem,“ říká otec Gabriel Mendozovi. Ten odpovídá: „Ale už jím jsem a oni mě potřebují.“ - „Tak jim pomozte jako kněz,“ reaguje představený. Pomoci v dané situaci jako kněz. Jak tedy?

6) Mendoza si jde k otci Gabrielovi pro požehnání před bojem. Ten mu je odmítne udělit se slovy: „Ne. Pokud máte pravdu, Bůh vám dá své požehnání. Pokud se mýlíte, mé požehnání vám nebude k ničemu. Pokud má pravdu moc, pak pro lásku na tomto světě nezbývá místo. Možná to tak je. Žít v takovém světě však nemám sílu. Nemohu vám požehnat.“ Jak si jeho slova vykládám? Proč nechce bojovat? Je nerozhodný? Rezignoval, anebo jsou jeho motivace hlubší?

7) Jakým způsobem se film zabývá tématy moci a bezmoci? Je možné eucharistii nesenou v závěrečném procesí chápat jako obraz dobrovolné Boží bezmocnosti, která stojí v určitém protikladu vůči moci zbraní, moci impérií a do jisté míry i vůči světské moci církve? Jaký význam má dobrovolné Boží zbezmocnění na kříži a ve mši svaté? Jaký význam má pro mě?

historický kontext filmu

Film se odehrává v období krátce po roce 1750, kdy Španělsko podepsalo v Madridu dohodu s Portugalskem upravující hranice teritorií obou mocností v Jižní Americe. Do portugalských rukou takto mimo jiné připadla i oblast „jezuitského státu“ v horním povodí řeky Uruguay. Nacházelo se zde sedm velkých misií (tzv. „redukcí“, reducciones) založených v 17. století a obývaných převážně indiány z kmene Guaraní. Kromě jezuitských kněží neměli do oblasti Evropané běžně – v zájmu ochrany domorodých obyvatel – povolen přístup.

Redukce byly nejen duchovními, ale také prosperujícími ekonomickými centry s rozvinutým zemědělstvím a řemeslnou výrobou, v nichž byla společnost organizována podle utopických, mohli bychom téměř říci křesťansko-komunistických ideálů. Jednotlivé misie byly uspořádány podle téhož plánu: v centru kostel, škola, hřbitov a široké náměstí, v jehož středu stál kříž a socha patrona misií. Kolem byly v řadách rozmístěny domy. Každá misie měla též vlastní ošetřovnu, případně nemocnici, a dům pro vdovy. V čele společenství stál domorodý správce, na jehož činnost jezuité dohlíželi. Na svou dobu se jednalo o nezvyklý pokus o inkulturaci křesťanství, které bylo šířeno bez přímého styku se západní kulturou. Řada redukcí byla také nejen hospodářsky soběstačná, ale produkovala též určitý nadbytek surovin, s nimiž bylo možné obchodovat, což dávalo povstat mýtům o nesmírném bohatství skrývaném jezuitským řádem, který měl údajně indiánskou práci zneužívat ve vlastní prospěch.

Jezuitští misionáři, kteří redukce organizovali, byli proslulí věrností papeži a ostře se stavěli proti Vatikánem odsouzenému otroctví, které v jihoamerických koloniích bujelo. Misie se tak pro indiány staly vyhledávaným útočištěm.

Madridská dohoda měla v tomto ohledu zásadní dopad: zatímco Španělsko, pod nějž redukce dosud patřily, mělo protiotrokářské zákony, Portugalsko nikoliv. I ve španělských oblastech byli sice Guaraníové portugalskými otrokáři „loveni“ za tichého přihlížení místních vládců, ale jednalo se o činnost nezákonnou. S posunem hranic pod portugalskou správu došlo i k legalizaci otrokářství.

Misie však stále sloužily jako „útočištná města“ a rostl tlak na jejich zrušení. Je možné, že díky podpoře Vatikánu měly redukce snad šanci tlak ustát, i uvnitř církve se však začaly ozývat hlasy vyzývající ke konci tohoto experimentu. Jezuitský řád byl totiž nejen pro svou podporu papežství a pro odpor vůči otroctví již dlouho trnem v oku řadě evropských vládců. Hrozilo, že pokud by se misie proti odporu portugalské koloniální správy udržely, následovala by odvetná opatření v podobě vyhnání jezuitů z Portugalska a na základě tohoto precedentu i z dalších evropských států. Pro evropské církevní představitele vyvstala otázka, zda úspěšné, ale odpor vzbuzující jihoamerické misie, obětovat ve jménu zachování existence jezuitského řádu. Pro samotné misionáře a zejména pro jejich svěřence se jednalo o otázku existenční.

další informace

Film se nachází na tzv. „Vatikánském seznamu“ - tj. jedná se o jeden z patnácti reprezentativních snímků v kategorii „náboženství“ vybraných roku 1995 Papežskou komisí pro sdělovací prostředky k výročí sta let kinematografie.

Michel Clévenot: „Jezuitské redukce“, in: Teologické texty, 1/1992, s. 29-30.

New Advent Catholic Encyclopedia: článek „Reductions of Paraguay“

Wikipedia: článek „Jesuit Reductions“

Pierre François-Xavier de Charlevoix: Paraguay v době jezuitských redukcí, Refugium, Olomouc, 2008, 449 s. (Viz zejm. strany 188-219 obsahující dobové svědectví o životě v jezuitských redukcích a o jejich uspořádání).

Dvanáct

2009-11-16T19:13:00.000+01:00

12 razgnevannych mužščin, režie: Nikita Michalkov, Rusko, 2007, 159 min.

profil filmu na ČSFD

1) Porotci postupně vyprávějí své osobní příběhy. Které mi utkvěly nejvíce v paměti? Co vypovídají o současné ruské společnosti?

2) Jaké jsou motivace porotce, který jako jediný hlasuje pro to, že čečenský chlapec je nevinen? V čem se v tu chvíli jeho pohled na věc liší od ostatních? Jaký význam měla v jeho životě věta: „Není blázen, je mu jen moc špatně.“ Zažil jsem něco podobného? Na základě čeho si vytvářím obraz sebe sama?

3) Tentýž porotce se na konci filmu vrátil do tělocvičny pro ikonu. Vrhá to na jeho postavu nějaké nové světlo? Jsou jeho postoje křesťanské? Myslím si, že jeho vysvobození z alkoholismu a života na ulici souviselo s duchovním obrácením?

4) Týž porotce také dá na konci kanárkovi možnost vyletět z tělocvičny ven do vánice. Jak si tuto scénu vykládám ve vztahu k příběhu čečenského chlapce?

5) Jiný z porotců – vedoucí hřbitova – si v jednu chvíli stěžuje: „Zákon je mrtvý, není v něm nic osobního. Ruský člověk je bez osobního vztahu mrtvý.“ Později popisuje uplatkářskou mašinerii na svém hřbitově a líčí, co dobrého sám za takto utržené peníze vykonal (postavil školu etc.). Může být korupce v některých oblastech světa vyjádřením potřeby osobnějších vztahů než jaké umožňuje chladná litera zákona? Mohu ospravedlnit přijetí úplatku tím, že peníze použiji na veřejně prospěšný účel?

6) Další porotce se živí jako komik. V jednu chvíli popisuje tragédii svého šaškovství. Proč mu vadí smích?

7) Jeden z mužů, umělec a bývalý důstojník, v závěru hlasuje pro chlapcovo odsouzení, i když ví o jeho nevině, a snaží se k tomu přesvědčit i ostatní. Přesvědčil by mě, kdybych byl členem poroty?

8) Jaká byla reakce porotců na jeho návrh, aby se v případu i dál osobně angažovali. Co jejich chování vypovídá o současném Rusku, co o člověku obecně?

9) Film končí citátem: „Zákon nade vše; ale co když je milosrdenství nad zákonem?“ Jak se tato slova vztahů k ději filmu?

10) Jak chápu biblický výrok: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Oz 6,6; Mt 9,13). Lze tato slova na snímek nějak aplikovat?

Devátý den

2009-11-16T17:35:00.005+01:00

Der Neunte Tag, režie Volker Schlöndorff, Německo / Lucembursko / Česko, 2004, 98 min.

profil filmu na ČSFD

1) Ústřední okamžiky filmu se neodehrávají v koncentračním táboře, ale na stanici SS v podobě rozhovoru mezi důstojníkem Gebhardtem a abbé Kremerem. Untersturmführer však mluví desetkrát víc než knez. Proč abbé většinou mlčí a neodpovídá? Je jen vysílený vězněním a nebo má i jiný důvod?

2) Gebhardt je vysvěcený jáhen, k nacismu se přidal dva dny před kněžským svěcením. Proč si původně přál být knězem? Proč si to přála jeho matka? A proč nakonec odešel? Čím své rozhodnutí pro Třetí říši hájí? Co ho na nacismu přitahuje?

3) Při jednom rozhovoru se Gebhardt snaží abbého Kremera přesvědčit, že bez Jidáše by nebylo Kristovy smrti, neuskutečnilo by se dílo vykoupení a nevznikla by církev. Sám se takovým Jidášem „ve službách nacismu a ve prospěch věci církve“ stal a chce k něčemu podobnému přesvědčit i abbého. Jak na to kněz reagoval?

4) Proč mezi důstojníky SS zrovna uprchlý služebník církve má zájem na tom, aby zlomil kněze? Nebojuje tak s vlastním špatným svědomím? Nehledá spoluviníka? Nechce se především zbavit břemene viny?

5) Co vypovídá o Gebhardtových motivacích závěrečné odhalení, že sám viděl hrůzy lágrů na Východě?

6) Jedním ze základních témat snímku je ctnost statečnosti a strach – strach člověka o sebe, o vlastní život a o své blízké. O co či o koho se bojí jednotlivé hlavní postavy (abbé Kremer, jeho bratr, jeho sestra, její manžel, důstojník Gebhardt, biskup, jeho sekretář)? Nechávají se strachem ovlivnit ve svých rozhodnutích? Považuji jednání jednotlivých z nich za obhajitelné nebo alespoň za pochopitelné?

7) Film ukazuje celé spektrum reakcí na nacismus v rámci církve. Jak se liší postoj jáhna Gebhardta, abbého Kremera, biskupského sekretáře, biskupa a papeže Pia XII? Jednání kterých z těchto postav považuji za mravně přijatelné? Proč se tyto jednotlivé postoje liší?

8) Co abbé Kremer ve filmu vytýká papeži? Jak ho biskup hájí? Považuji knězovu námitku za přípustnou a biskupovu odpověď za dostatečnou?

9) Proč biskup abbé Kremerovi v jeho dilematu, zda podepsat spolupráci nacistům (a možná tak zachránit spolubratry v Dachau i vlastní rodinu) neodpovídá? Proč mu neporadí?

10) Dokážu si představit a domyslet alternativní závěr filmu? Co kdyby list papíru v obálce nebyl prázdný? Jaké duchovní i vnější důsledky by to mohlo mít pro jednotlivé postavy?

11) Prošla postava abbého Kremera ve filmu vývojem? Je nějaká duchovní souvislost mezi epizodou s kapající rourou a závěrečnou scénou, v níž kněz rozdílí klobásu mezi své bratry?

Pochyby

2009-06-26T06:30:00.011+02:00

Doubt, režie: John Patrick Shanley, USA, 2008, 104 min.

profil filmu na ČSFD

1) Film se odehrává doslova v tichu před bouří; staré pořádky se hroutí a podzimem už provívá vítr změny. Jsme v roce 1964. Amerika se ještě nevzpamatovala ze smrti prezidenta Kennedyho a už ji čeká nástup květinové generace, doba revoluce sociální i sexuální. Tradice se zdá být přežitá, vyčpělá, do módy přicházejí neurčitá očekávání nového. Dokonce i hierarchická pevnost římskokatolické církve se chvěje očekáváním a zároveň otřásá v základech - přichází aggiornamento, pevnost otevírá brány a vpouští dovnitř současný svět - právě se zrodily reformy druhého vatikánského koncilu. Nakolik byl - viděno s odstupem čtyčiceti let - všeobecný odpor šedesátých let vůči zažitým pořádkům ziskem? Nakolik ztrátou? Lze film nějakým způsobem vnímat i jako podobenství aggiornamenta?

2) Jak je ve filmu ukázána církevní hierarchie a etiketa ve vztahu nadřízený-podřízený nebo muž-žena? Od šedesátých let došlo v tomto směru k velkému rozvolnění. Vedl tento vývoj především k zlidštění vztahů? Anebo znamenal větší vnitrocírkevní chaos a zesvětštění?

3) Jsou propisky oproti inkoustovým perům pokrokem, anebo projevem šíření barbarismu? Jsou příjemným usnadněním, anebo znamením nástupu konzumní civilizace bez kultury?

4) Otec Flynn a sestra Aloysius rozdílně reagují na ducha doby. Je mi bližší její opatrnost vůči novotám, strach z rozpadu tisícileté kultury, obava z toho co bude následovat po rozvolnění řádu, anebo jeho ruka podávaná pokroku? Čí pohled na dějiny spíše sdílím? Ona: Nic nového pod sluncem, lidská přirozenost je stále stejná, svody světa též. On: Je třeba dávat pozor na znamení času, na specifické vanutí Ducha v každé době.

5) Věřím spíše sestře Aloysii nebo otci Flynnovi? Nakolik to může být podmíněno mými předem danými sympatiemi - tedy tím, jak jsem si odpověděl na předchozí čtyři otázky? Je otec Flynn pokrytec a "ďábel neschopný skutečné lítosti", jak soudí sestra Aloysie, anebo je obrazem Krista, který raději mlčel, než aby se hájil před svými soudci (názor v jedné internetové diskusi)? Je sestra Aloysie zamindrákovaná semetrika děsící všeho, co nezapadá do jejího přesně rozvrženého vesmíru, anebo je zkušenou, osamělou ženou, jež vidí dál než ostatní?

6) Kde všude se ve filmu setkávám s titulními pochybami? Jak a o čem pocyhbuje sestra James? Týkají se její nejistoty jen pravé povahy otce Flynna? Posílily ji její pochybnosti? Byly krokem z naivity k větší zkušenosti a moudrosti? Anebo ji duchovně rozviklaly? Získala, anebo ztratila? Myslím si, že v řeholi vytrvala, anebo ji - jako tolik jiných v šedesátých a sedmdesátých letech - opustila?

7) Je láska citem, anebo aktem vůle, kdy si přeji dobro pro druhého bez ohledu na to, co cítím? V jakém smyslu můžeme říci, že otec Flynn a sestra Aloysius milují, pokud lásku chápeme prvním způsobem a v jakém smyslu, pokud tím druhým?

8) Jak lze k filmu vztáhnout biblické citáty: "Neraduj se z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím ani v srdci." (Př 24, 17) a "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. (...)" (Mt 7,1)?

9) Lze souhlasit s názorem, že pochybnost je tou úzkou, ctnostnou cestou mezi Skyllou podezřívavosti a Charybdou naivity? Jak bych svůj souhlas/nesouhlas na příkladě filmových postav doložil.

10) Jaké jsou klady a zápory nezkušenosti/naivity u sestry James? Jaké klady a zápory zkušenosti a sebevědomé intuice u sestry Aloysius? Nezavírá jedna oči před pravdou jen proto, že by mohla být nepříjemná? Nehraje si druhá příliš ukvapeně na majitele pravdy, kterému nejsou třeba důkazy?

11) Co si myslím o postoji matky černošského studenta. Je její názor na chlapcův osud hajitelným projevem lásky? Změnil se po tomto rozhovoru nějak náhled sestry Aloysius na celou záležitost? Neotevřelo se ve filmu vedle tématu pravdy/spravedlnosti též téma milosrdenství?

12) Co soudím o debatě sestry Aloysius a otce Flynna nad smrtelným hříchem. Jsou oba na stejné lodi? Anebo má pravdu ona, když říká, že pes, který kouše, bude kousat vždycky?

13) Režisér, scénárista a autor divadelní předlohy Shanley se prý k napsání své hry nechal vyburcovat absencí pochyb v americké společnosti během příprav preventivního útoku na Irák. Jakým způsobem lze děj filmu a jeho postavy vztáhnout k tomuto inspiračnímu zdroji?

14) Jak by bylo vhodné postupovat v případech pedofilních kněží, vezmu-li v potaz kázání otce Flynna o pomluvách?

Kladivo na čarodějnice

2009-06-26T06:18:00.009+02:00

režie: Otakar Vávra, Československo, 1969, 103 min.

profil filmu na ČSFD

Pravda a moc

1) Děkan Lautner: "Vaše komise má moc, ale moc a pravda, to jsou dvě různé věci." Klíčová věta celého filmu, jež stojí za dlouhé zamyšlení. Zvláště pak v souvislosti s pašijovým příběhem. (Ostatně postupná proměna tváře odsouzeného přímo vybízí k hledání velkopátečních paralel. Lautner stejně jako ukřižovaný Ježíš například cituje žalm 22 - "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil." Kde ještě najdeme analogie?)

2) A přece děkan Lautner není Kristus, nevystupuje tu jako hrdina bez viny, jako člověk bez poskvrny. Naopak, je pravdivý právě v tom, že si přiznává vlastní viny. Ostatně, je vidno, jak se členové inkvizičního soudu zarazí nad přímostí jeho odpovědí ohledně Zuzanky. Ví o své hříšnosti, a přesto se před soudci nepřímo označí za spravedlivého. Proč?

3) Ve filmu se na každém kroku setkáváme se symbolem kříže - v kostele, v rukou kněží při upalování "čarodějnic", visícím na zdech i na krku postav, stojícím na stole před inkviziční komisí. Jak vnímat toto znamení? Jako symbol, jímž se zaštiťují mocní, jako vlajku soudců? V jiných časech by na jeho místě mohl být kříž hákový, anebo třeba srp a kladivo. Není to však zároveň znamení, které soudce usvědčuje? Jak? Mimochodem, není zvláštní, když se mocní tohoto světa zaštiťují symbolem dobrovolné bezmocnosti Všemohoucího?

Lidská křehkost a odpuštění

1) Pan farář, který všechno svým dobře míněným zbožným zanícením rozpoutal, brzy pozná, co způsobil. Ve filmu se s ním pak třikrát setkáváme při modlitbě. Poprvé šeptá: "Otče náš... odpust nám naše viny." Podruhé: "Mně odpust moji vinu. Všechno jsem uděla v tvém jménu." V samém závěru pak: "Otče náš, který jsi na nebesích, odpust nám. Ne, neodpouštěj naše viny ani jim ani mně, protože jsme ve Tvém jménu zhřešili proti člověku." Proč už si farář nežádá odpuštění? Je to znamení zatvrzelosti? Nebo naopak znamení pokory - jako když sv. Petr říká: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť jsem člověk hříšný." (Lk 5,8)? Anebo se farář obává, že by odpuštění mohlo znamenat zapomenutí na velikost přečinu?

2) Děkan Lautner k Zuzaně, která ho právě obvinila ze spolčení s ďáblem: "Zuzanko, Pro Boha tě prosím, odpusť mně - já vím, je to všechno kvůli mně. (...) Mám vás rád jako dřív a odpouštím vám, co jste proti mně vypověděla." Jeho slova zjevně vyvedla inkviziční soud z míry. Proč? Co je na odpuštění tak znepokojujícího, že najednou soudcové sklápějí zrak? Později se odehraje obdobný rozhovor s přítelem Kašparem, který děkana též udal. Kašpar: "Myslíš, že mně to Bůh odpustí?" Lautner: "Já to všechno chápu, prosím tě, Kašpare, ty mi odpusť, jestli jsem Ti kdy ublížil." Když inkvizitor Boblig slyší tato slova vyznání a odpuštění, podrážděně smrká do kapesníku a hned vzápětí se snaží nepříjemný rozhovor mezi odsouzenými ukončit. Proč? Proč ta nervozita?

3) Slova děkana Lautnera ke kolegu děkanovi, k tomu, který ho "zradil polibkem jako Jidáš", který ho soudil v inkviziční komisi a který k němu nyní přichází s prosbou o odpuštění: "Nemohu tě soudit - oba jsme ubozí a slabí."

4) Proč se děkan Lautner přiznal? Jeho přiznání mohlo být samozřejmě obojím (A i B). K čemu se však přikláním? Jak to ovlivňuje mé vnímání děkanovy osobnosti ?

A) Přiznal se proto, že už nemohl dále snášet mučení? Znamená to tedy, že všichni, i ti nejstatečnější, mají hranice, za nimiž podlehnou, že každého lze zlomit? Vždyť i když duch je odhodlán, tělo je slabé (Mk 14,38) a v zápasu se zlem může podlehnout. Je takové selhání důvodem k beznaději? Anebo může být prostředkem k uvědomění si vlastní slabosti, hříšnosti, potřeby odpuštění?

B) Bylo jeho přiznání vědomým pokusem zastavit hrůzný kolotoč inkvizičních procesů? Děkan Lautner říká: "Na moje přání učinil ďábel velikou tmu... z toho důvodu jsem žádného z přítomných nepoznal, kromě těch, co jsou mrtvi."

5) "Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát." (1K 10,13) Jak tváří v tvář hrůze inkvizičních procesů chápat slova sv. Pavla o tom, že nebudeme zkoušeni nad naše síly?

6) Inkviziční procesy jsou ve filmu vědomým podobenstvím o soudech za stalinismu. Obžalovaný je vinen předem a nemůže uniknout (Pokud mlčky snáší mučení, jen ďábel mu k tomu přece může propůjčit sílu. Pokud promluví a přizná se... co více ještě chcete než přiznání?). Dotyčný je navíc podroben takovému zacházení, že se z něj nakonec stává nový člověk, který ochotně poslechne a odříká cokoliv - včetně udání na své blízké. Bylo vůbec možné tváří v tvář metodám Gestapa, STB, NKVD obstát? Nenašli by si mučitelé nakonec u každého člověka cestu, jak ho zlomit (vzpomeňme na Winstona Smithe z z Orwellova románu 1984)? A pokud ne, pokud existují skuteční hrdinové a mučedníci - jako že asi ano - co potom ty miliony, které neobstály? Kdo je může soudit? Dává jim film nějakou odpověď a naději?

7) Mimochodem: J.R.R. Tolkienovi prý občas přicházely dopisy od rozhořčených čtenářů, kterým vadilo, že je Frodo na konci Pána prstenů oslavován jako hrdina. Vždyť přece selhal, na poslední chvíli podlehl zlu a nebýt Gluma, prsten by do hory Osudu nedonesl. Co s tím? Spisovatel odpovídal právě s poukazem na stalinské lágry - ano, lidská (zde tedy hobití) přirozenost je křehká, dá se zlomit a moc zla v tomto světě je vposledku silnější než naše vůle; nikdo však nebude odsouzen, kdo šel za pravdou a jednal milosrdně tak, jak jen mohl. Zbytek není na nás, ale na Prozřetelnosti. Frodo může být podle Tolkiena oslavován i navzdory svému pádu. Může? Ostatně - táž otázka se váže i k děkanu Lautnerovi.

Horlivost a moudrost

1) Během úvodních titulků jsou použity výřezy z Goyova obrazu "Spánek rozumu plodí monstra". Jak to souvidí s tématem filmu? Jedná se o implicitní kritiku náboženství?

2) Proč děkan Lautner odmítl, aby se s ním mniši před popravou modlili? ("Nebojíš se Boha?" - "Ano, ale s vámi o něm mluvit nebudu?")

Ďábel a inkvizitor

1) Jaká asi musí být osamělost inkvizitorů a diktátorů! Viz Bobligův opilý monolog: "Mají z tebe už strach, protože ty s nimi nejsi v jedné řadě. Oni všichni mohou být podezřelí, ale já už ne. Já nejsem obyčejný člověk. Já už jsem nahoře." V závěru filmu čteme: "Pan Boblig z Edelstadtu se v klidu a blahobytu dožil vysokého věku a ještě se oženil." Jak to jde dohromady s tou výše zmíněnou opileckou samomluvou? Byl pan z Edelstadtu "tam nahoře", na výsluní bohatství a moci, šťastný?

2) Jedna z obžalovaných označí Bobliga za ďábla. Nechá ji uškrtit. Později o tom před kněžnou vypovídá slovy: "Ďábel jí zlámal vaz." Odpověděl pravdivěji, než sám chtěl. V jakém smyslu je pan z Edelstadtu ve filmu obrazem toho Zlého? V čem naopak analogie kulhá?

Církev svatá?

1) Je film kritikou církevního tmářství?

2) Co soudím o následujících slovech z Katechismu katolické církve (828)?Jak s tématem filmu souvisejí?:

„Kristus byl ‘svatý, nevinný, neposkvrněný’, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu: v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.“ Všichni členové církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci. Ve všech je ještě až do konce časů smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia. Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se stále na cestě k posvěcení: „Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy — má však moc uzdravit z nich své děti Kristovou krví a darem Ducha svatého.“